Jedná se opravdu o jeden z větších dopravních uzlů Prahy. Na jednom místě se totiž kombinují nádraží autobusové, železniční a také stanice metra C, která z obou východů navazuje na tramvajové linky. Důležité místo Prahy 7 ovlivňuje dopravní cesty do všech možných směrů.
Velkorysý a rozlehlý komplex budov však při podrobnějším pohledu více než zklame. Zanedbaná zákoutí jsou jen vrcholem nedbalosti, která se zde promítá do celkového pocitu, který návštěvník musí třeba i každý den zažívat. O co konkrétně jde?
Obrovská škoda
Stanice metra byla otevřena v roce 1984 a v návaznosti na to se připojila o rok později nádražní stanice. Architekti Jiří Dušek a Jan Marek vytvořili opravdu povedený prostor plný podchodů, velkých pasáží a veřejného prostranství, které je vždy doplněné o nějaký umělecký prvek.
Citlivě spojené hned tři významné dopravní služby do sebe funkčně zapadají, ale od poloviny osmdesátých let je evidentní, že na ně nikdo nenavázal. V Praze totiž obecně platí, že systémová řešení skoro nenajdeme. Čím dál častěji se podobně frekventovaná místa stávají ukázkou toho, jak město zanedbává ty úplně základní funkce. O to smutnější je fakt, že tímto přístupem skomírají i povedené stavby, jakými jsou metro a vlakové nádraží Holešovice. Stačilo by přitom jenom málo.
Zamyslet se, prosím
Mnoho nedostatků je věcí nedbalosti a lenosti se zamyslet, jak vytvořit a upravit veřejný prostor. Chodník často připomíná betonové koláže, kde kostka střídá díru, cesty jsou vyšlapané v trávníku či zcela nedokončené. Hroutící se schody nejsou výjimkou.
Vrcholem je špína, kterou najdete za ochrannou sítí, jež má bránit přístupu holubům pod přístřešek. Výsledkem jsou nechutné chumáče špíny, která pamatuje ještě prezidenta Václava Havla. Není tak překvapením, že podobně vizuálně zanedbané kouty Prahy přitahují okrajovou společnost, která se zde cítí v bezpečí. Několika místům holešovické dopravní tepny se prostě chcete vyhnout.
Nejde však jen o rozbité chodníky, odpadky a špínu, která jen dokazuje, jak je správě tohoto prostoru lhostejné, jak celý areál působí navenek. Jedním z dalších nedostatků jsou zarostlé travnaté plochy, které budí dojem, že se pohybujeme někde na periferii Rumunska. Pokud je Praha nejbohatší město České republiky a žijeme v době prosperity, tak tady to rozhodně není vidět.
Smutek je prohlouben právě faktem, že finanční prostředky existují a investice do dobře zvládnutého veřejného prostoru se vrací zpátky. Lidé se ve své čtvrti cítí lépe, bezpečněji a hlavně vzniká pozitivní příklad pro všechny. Když si Praha neumí uklidit před vlastním prahem, proč by tak měl činit občan?
Podobně zaneřáděná místa Prahy tak nikoho nenutí být pozorným a citlivým k prostředí, kde žije. Místo toho se díky těmto ukázkám společnost vychovává k totální lhostejnosti a nedůslednosti.
Zastávka jako v muzeu
V minulosti vznikly velkolepé projekty, jak celý tento komplex dopravního areálu přestavět. Vizualizace jsou krásné, ale ono někdy stačí opravdu málo. Není nutno bořit a stavět od základu znovu. Krásným příkladem je rekonstrukce Národního muzea, kde se okolní prostor změnil k nepoznání. Dnes už si nikdo nevzpomene na apokalyptickou podobu bezprostředního okolí, které bylo rájem drogově závislých.
Pokud však na nádraží Holešovice zůstanou opuštěné zarostlé a nevyužívané autobusové zastávky, příšerná reklama, rozpadlé chodníky, bezvýznamné schody v dezolátním stavu, ostnaté dráty, špína, vysypané koše, rozbitá skla a mnoho dalších do očí bolících detailů, nikam se jako společnost nepohneme. Kupředu jistě ne…
