Práce s opilým člověkem je velmi nevděčná. To ostatně věděl i MUDr. Jaroslav Skála, vedoucí lékař protialkoholního oddělení v Praze, které sídlilo v budově vedle kostela sv. Apolináře. Byl to on, kdo se ve své odborné činnosti specializoval na léčbu závislostí.
Už před rokem 1948 navázal úzkou spolupráci s americkou skupinou Anonymních alkoholiků, jejímž výsledkem bylo zahájení léčby závislosti na alkoholu disulfiramem, jenž je spíše znám pod obchodním názvem antabus. Pro neznalé - pokud pacient, užívající tento lék, se na něj napije alkoholu, bude zvracet.
Doktor Jaroslav Skála, jako zapřisáhlý abstinent, se snažil alkoholikům hlavně pomáhat. Odtud pak už byl jen malý krůček k tomu, aby 15. května 1951 na jeho popud vznikla první záchytná stanice nejen v Československu, ale i na světě. Jejím účelem bylo pomoci alkoholikům v akutním stavu a pak jim poskytnout další pomocnou ruku v podobě protialkoholní léčby. Skálovy metody práce s pacienty byly docela zajímavé. Mimo jiné jim chtěl nechat osobně nahlédnout na to, jaká těžká práce je s opilým člověk, a to když se jeho pacienti museli sami postarat o alkoholiky přivezené na záchytku.
Zajímavosti o protialkoholních záchytných stanicích:
- v České republice funguje 18 záchytek
- v samotné Praze je pouze 1 záchytka
- v celém Středočeském kraji 3 záchytné stanice (Příbram, Kolín, Mladá Boleslav)
- nejlevněji vyjde pobyt na záchytce v Českých Budějovicích (1 200 Kč, nejdráž v Plzni (4 500 Kč)
- v roce 1986 stál pobyt na záchytce 200 Kč
- na pobyt se nevztahuje pracovní neschopnost
- každý pátý pacient za služby záchytné stanice nezaplatí
V čem je podstata záchytky?
Ta hlavní spočívá v tom, že svým klientům zabezpečí vystřízlivění pod dozorem lékařem. Nemůže tedy dojít k tomu, že by se například ve spánku opilec udusil vlastními zvratky nebo umrznul venku na mrazu, jak tomu mnohdy bývá. Služby záchytky kromě zdravotních výkonů nejsou hrazeny ze systému veřejného pojištění, tudíž pobyt na ní si její klienti hradí ze svého.
Přitom ceny se výrazně liší podle toho, u koho si zřizovatel záchytné stanice (většinou je to kraj) nasmlouval její služby. Opilec tak zaplatí třeba pouhých 1 200 Kč, nebo také 4 500 Kč za jednu noc, což je cena jako za lepší hotel. K ceně za pobyt se připočítává i případná způsobená škoda, pokud byl opilec agresivní a demoloval vybavení pokoje. Bohužel velmi často se stává, že peníze záchytka nedostane, protože jejím klientem bývá bezdomovec nebo osoba závislá na drogách bez pravidelného příjmu. Zřizovatel záchytky pak musí jejímu provozovateli ročně doplácet i několik milionů korun za ošetření.
V zákoně č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, se mimo jiné ukládá také povinnost informovat o pobytu na záchytce praktického lékaře; v případě nezletilých osob jejich zákonné zástupce a orgán sociálně-právní ochrany dětí.
Jaká kritéria rozhodují o tom, kdo bude na záchytce přijatý?
Protialkoholní záchytná stanice je ve své podstatě zdravotnickým zařízením a záleží na míře intoxikace a její projev, jestli si opilec na záchytce pobude, nebo bude propuštěný. Většinou jsou tedy hospitalizované osoby agresivní, a to nejen vůči druhým, ale také vůči sobě. Nebo se jedná o osoby natolik alkoholem zmožené, že se sotva udrží na nohách. Mezi pacienty záchytek bývají také rekordmani, kteří jsou jejich každodenními návštěvníky.
Práce personálu na záchytné stanici
Být zaměstnán na protialkoholní záchytné stanici znamená obvykle hodně těžkou službu. Mnohdy i nebezpečnou, zvláště když mají za pacienta nespolupracujícího narkomana pod vlivem omamných látek. On takový obyčejný opilec také není nic příjemného, když ho policie přiveze znečištěného vlastními zvratky a výkaly.
