Nacistická vojska překročila hranice a v historii naší země se začala psát nová kapitola. Z masarykovského Československa zůstal pouze okleštěný mrzák s úřednickým jménem Protektorát Čechy a Morava. O tom, že nacistické Německo zahajuje postupnou germanizaci našeho národa, bylo jasné hned v počátku.
Postupné plížení
Postupná plíživá germanizace byla v prvním kole znát hlavně ve veřejném prostoru. Kromě přítomnosti nacistických vlajek s hákovým křížem se čeští občané museli smířit s dvojjazyčnými nápisy a přejmenování ulic.
Každodenní život byl zásadně ovlivněn přídělovým systémem a všechny projevy občanské a demokratické společnosti byly definitivně zlikvidovány. Významné a pro Němce nebezpečné české spolky jako Junák, Sokol či legionářská sdružení byly rozpuštěny a vrcholní představitelé těchto organizací skončili buď ve vězení nebo pod přísným dohledem.
Jedna z etap germanizace se také dotkla českých vysokých škol, které byly zavřené již v roce 1939. Dodnes si demonstrace s tímto aktem spjaté připomínáme 17. listopadu. V dlouhodobém plánu konečného řešení se dokonce počítalo s tím, že Češi nebudou moci studovat ani střední školu. Ti, kteří by na území Třetí říše zůstali, by se tak dočkali minimálně čtyřtřídního vzdělání na základní škole.
Konečné řešení české otázky
Když “milovník” Čechů Karl Hermann Frank vydal v roce 1940 tajné memorandum o konečném řešení české otázky, bylo jasné, že náš národ je Němcům na překážku. Velký árijský plán s Čechy nepočítal. Původně tajný dokument prosakoval na veřejnost a mezi lidmi se spekulovalo o tom, co je s námi zamýšleno.
Nejznámější pověst vypráví o stěhování národa do Ruska za Ural. Už od počátku protektorátu se na naše území záměrně stěhovali Němci z Rumunska, kteří se rozmístili na ukradené zemědělské usedlosti.
Čím více se hovořilo o likvidaci či stěhování našeho národa, tím častěji se zvedala vlna odporu. Nacisté, kteří chtěli rozbít českou hrdost, ji v tuto chvíli spíše posilovali. Tu se však na několik výjimek dařilo eliminovat. Realizace konečného řešení české otázky se pozastavila hlavně díky vývoji války v roce 1941.
Němci se po prohrané letecké bitvě o Británii rozhodli odložit invazi Spojeného království a hospodářská situace Třetí říše se značně zkomplikovala po rozpoutání války se Sovětským svazem. Češi se tak hodili jako levná pracovní síla a plán na jejich přesídlení tak nebyl na pořadu dne. Po prvních velkých nezdarech nacistické říše tak vzplanula naděje, která posílila český odboj v boji proti okupantům.
Zvyšoval se počet sabotáží, stávek v továrnách. Celý proces vzedmutí národa vyvrcholil úspěšnou popravou Reinharda Heydricha. Pokud se tak do této chvíle v protektorátu Čechům špatně dýchalo, po těchto událostech a vyhlášení stanného práva byl jakýkoliv projev odporu doslova udušen.
Vypálení Lidic a Ležáků tak bylo symbolickým a tragickým gestem brutální síly nacistického nepřítele.
Dělníkům, těm je tu hej
Než se vývoj války a situace v Československu začala stávat čím dál tím nesnesitelnější, nacisté ukazovali, jak lze Čechy přimět ke kolaboraci. Nejzářivějším příkladem byl jejich přístup ke kvalifikované pracovní síle.
Vůči nim byli Němci ochotni provádět několik výrazných ústupků.
Kombinace zastrašování, uplácení, vysokého platu, luxusní dovolené v letních střediscích či dostatečný příděl vzácného zboží fungoval jako účinná páka na potenciální vzpouru obyvatelstva, které nutně pro svoji válečnou expanzi nacisté potřebovali.
Stejně tak se s výrazným propagandistickým podpisem dařilo československým filmům. Ať už šlo o zfilmovanou Babičku Boženy Němcové, nebo úspěšné filmy s Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou či Vlastou Burianem.
Ústupky u sv. Václava
Po zmiňovaném útoku na říšského protektora Reinharda Heydricha se vztah Třetí říše vůči Čechům dramaticky přitvrdil. Poprava předsedy protektorátní vlády a hrdiny domácího odboje Aloise Eliáše a zmiňované tragédie Lidic a Ležáků donutily podstatnou část obyvatelstva se podvolit.
3. července roku 1942 se 200 tisíc lidí pod nátlakem symbolicky sešlo na Václavském náměstí u sochy patrona českého národa, aby učinilo gesto nuceného podvolení.
Občasná odbojová činnosti získala zpět svoji výraznější účinnost v roce 1944, kdy se rozmohlo hned několik partyzánských skupin, které byly zásobovány a podporovány Sověty.
Konec války už se nesl v těch nejhorších válečných zločinech, kdy pouhé podezření stálo civilní obyvatelstvo život. Český národ na svůj okamžik čekal až do května roku 1945, kdy velké národní povstání předznamenalo konec druhé světové války.
