Na začátku roku 1933 zažívalo Německo těžké časy. Trauma z prohrané války a velká hospodářská krize nahrávala extrémistickým stranám. Kancléř Adolf Hitler a jeho NSDAP s náskokem vládla Německu, ale nikoli s vytouženou nadpoloviční většinou.
Ústavní většinou nacisté nedisponovali i díky největšímu politickému nepříteli. Komunisté jako ideologický protipól představovali konkurenta v propagandistickém boji a požár Říšského sněmu byl ideální záminkou, jak v několika dnech popravit křehkou německou demokracii. Kolotoč změn mohl začít.
Odstranění konkurence
Adolf Hitler totiž ke svému šílenému plánu potřebuje postupně odstranit všechny politické strany včetně prezidenta Hindenburga. Stařičký hrdina první světové války byl de facto poslední zárukou demokracie.
Symbolicky byl zažehnut oheň nacistického Německa 27. února 1933. Berlín se v nočních hodinách stal svědkem požáru Říšského sněmu, který utrpěl značné škody. Na místě činu byl chycen mladý nizozemský komunista Marinus van der Lubbe. To vše se odehrálo pouze šest dní před volbami.
Týž večer se u budovy sešli Hermann Goring, Adolf Hitler a Joseph Gobbels. Tři nejvyšší představitelé nacistické ideologie sledovali plamennou záminku k definitivnímu ovládnutí moci v Německu. Goring požár pokládal za spuštění komunistického puče a Adolf Hitler údajně prohlásil, že se jedná o boží znamení.
Byl celý incident opravdu dílem jednoho zaníceného komunistického mladíka, nebo šlo o záměrnou propagandistickou provokaci, která byla součástí nacistického plánu převzetí moci?
Když se píšou dějiny
Hitler velmi rychle přetavil nastalé okolnosti ve svůj prospěch. Donutil Paula von Hinderburga, aby vydal jím předložené dekrety, kterými zásadně omezil občanská práva a lidské svobody. Na základě těchto dekretů byla zrušena komunistická strana, ale také zákaz demokratických shromáždění či potlačení svobody projevu, poštovního tajemství apod.
Adolf Hitler se tak mohl velmi rychle zbavit představitelů komunistické strany, protože celý incident zapáleného Říšského sněmu nacistická propaganda společnosti představovala jako počátek komunistického puče.
Volby, které se odehrály 5. března 1933, sice NSDAP přisoudily o 5 milionů hlasů více než v předchozím klání, ale na nadpoloviční ústavní většinu to nestačilo. Stále byla strana a Adolf Hitler závislý na koaličních partnerech. Netrpělivost a hlad po moci ho tak donutil jednat ještě důsledněji.
O deset dní později předložil návrh tzv. zmocňovacího zákona, který z Hitlera v podstatě vytvořil neomezeného diktátora. Zákon totiž umožňoval měnit ústavu, aniž by k tomu byl potřebný souhlas říšského sněmu.
Stačilo tak, aby platnost zákona schválila dvoutřetinová většina poslanců, se dvěma třetinami poslanců přítomných na schůzi. Intriky v pozadí, podplácení, násilí a výhrůžky nakonec znamenaly výsledek kladný výsledek pro NSDAP. 444 poslanců hlasovalo pro a 94 sociálních demokratů proti.
Vše stačilo stvrdit podpisem prezidenta Paula Von Hindenburga. Adolf Hitler se tak stal obávaným Fuhrerem. Ten, kdo v tu chvíli tušil počátek problémů, rozhodně nemohl domýšlet, jak doopravdy zničující etapa naší historie čeká celý svět.
Omyl mladého chlapce
Požár Říšského sněmu jen urychlil koloběh politické změny. Pravděpodobně by se Hitler svého toužebného výsledku dočkal i bez těchto okolností.
Dodnes se však historikové neshodnou, zda požár vznikl opravdu vinou komunistického protestu, který vykonal mladý naivní extrémista, či samotní nacisté popohnali dějiny vstříc diktátorskému režimu.
Usvědčený komunista Marinus van der Lubbe přišel o hlavu na gilotině a pokud se jednalo opravdu o akci jednoho individua, je až k neuvěření, co tímto činem odstartoval.
