V noci z neděle na pondělí byly v Los Angeles předávány ceny Americké filmové akademie. Oscara, možná nejpopulárnější globální ocenění, si odnesl třeba film Zelená kniha, režisér Alfonso Cuarón, jehož film Roma se stal vcelku neočekávanou senzací, či animovaný Spider-Man s podtitulem Paralelní světy. Hned čtyři zlaté sošky putovaly za snímkem Bohemian Rhapsody.
John Ottman získal cenu za nejlepší střih, za zvukové efekty byli vyznamenáni John Warhurst a Nina Hartstoneová, film Bohemian Rhapsody měl podle porotců i nejlepší zvuk. A nejlepším hercem v hlavní roli se stal Rami Malek, který s bravurou zahrál Freddieho Mercuryho. Nebylo to překvapivé ani v nejmenším. Přesto je celospolečenský úspěch Bohemian Rhapsody pozoruhodný a snad i neobvyklý.
Pán prstenů podruhé?
Nestává se často, aby se kritici a diváci, potažmo čtenáři nebo posluchači, tak bezvýhradně shodli. Pokud je nějaký film, který láme divácké rekordy, mnozí kritici se k němu stavějí trochu s opovržením. Přesto se najdou výjimky, kdy film vyhovuje takřka všem. To je případ třeba Pána prstenů, jehož třetí díl byl miliony diváků po celém světě horlivě očekáván a který je dodnes nejúspěšnějším sběratelem zlatých sošek – spolu s filmem Titanic. Pán prstenů: Návrat krále má Oscarů jedenáct.
Jenomže to byl přece jenom trochu jiný případ než Bohemian Rhapsody. Režisér Peter Jackson měl totiž k dispozici bravurní námět, silný příběh s chytlavou a chytrou zápletkou, která navíc disponovala i něčím navíc, přesahem pro ty, kterým nestačil Aragorn ohánějící se mečem a Gimli se svými drsnými hláškami.
Ano, tvůrci snímku Bohemian Rhapsody měli k dispozici dechberoucí příběh, který za kapelou Queen – a za jejím frontmanem především – stojí. Problém je v tom, že tento příběh zná dnes téměř každý. Skutečnost, že Freddie Mercury vedl bouřlivý život a že byl jednou z prvních "slavných" obětí viru HIV, je dnes asi stejně rozšířená jako fakt, že prezidentem Spojených států je Donald Trump.
Asi proto je vyvrcholením filmu Bohemian Rhapsody vystoupení na Live Aid z roku 1985. To je mimochodem pokládáno za jednu z nejdůležitějších událostí v dějinách populární hudby, které je svým významem srovnatelná s vystoupením Boba Dylana s elektrickou kytarou na festivalu v Newportu v roce 1965. Je také považováno za jedno z nejlepších živých hudebních vystoupení vůbec.
Při snaze dovést příběh skupiny Queen k finále právě na tomto koncertě se tvůrci filmu Bohemian Rhapsody několikrát odchýlili od skutečnosti. Zatímco ve filmu tak vyčítali členové kapely Freddiemu, že se zaprodal a hodlá vydat sólové album, skutečnost byla taková, že ještě před Mercurym nahráli sólové album jiní členové Queenů.
Fenomén Malek
Vzhledem k tomu, že scenáristé takto zatlačili na dramatičnost závěrečných scén, mohli se s nimi kritici vypořádat lehce. Jenomže se to nestalo. Proč? Třeba z toho důvodu, že podobná přepjatost byla jednou z klíčových vlastností, díky nimž se stal Freddie Mercury globální hvězdou. A tak k příběhu kultovní kapely zkrátka patří. Tento krok by se samozřejmě zhroutil, kdyby se ústřední role nezhostil tak přesvědčivý herec, jako je Rami Malek. Jeho výkon je tak zdařilý, že se snad nenašel nikdo, kdo by už dlouhé týdny před předáváním pochyboval, že si sedmatřicetiletý herec odnese zlatou sošku.
Tvůrci filmu se možná pustili na tenký led, ale odvaha riskovat se jim vyplatila. Vznikl tak film, na který se patrně jen tak nezapomene. Stejně jako se nezapomene na skupinu Queen.
