Píšete knihy, točíte filmy. V čem vám jednotlivé prostředky vyhovují? Proč se nesoustředíte výhradně na jeden?
Dá se říci, že se soustředím spíše jen na jedno, a to na filmovou režii. Malbu jsem studovala na střední a dnes maluji spíš jen náhodně. Je ale pravda, že letos jsem byla oslovena k ilustrování dvou knih – Výkřik motýla od Petra Baťka a Ta naše písnička česká od Jiřího Zídka a kurátor Lumír Žemla mi nabídl vystavovat v jeho Galerii NaVíc na Smíchově. Všechno to ale byly tak trochu neplánované aktivity, které jsou pro mě spíše koníčkem. Prací, která mě živí, je režie.
Kdy jste vůbec s uměleckou tvorbou začala? První knihu jste publikovala dost brzy…
Ano, už na vysoké. Ale já tvořila něco už od útlého věku prakticky pořád. Odmala jsem malovala a na střední nastoupila studovat malbu. S tou jsem chtěla pokračovat i na vysoké, ale přijali mě na režii na FAMU a to mi přišlo pro osobní tvůrčí posun zajímavější. Na střední jsem ale začala i se psaním a režii beru jako výsledný výrazový prostředek mých dosavadních tvůrčích počinů – propojení výtvarna s psaním.
Točíte také reklamy. Jak již bylo řečeno, píšete, malujete. Jak všechno stíháte?
Jelikož mám režii jako profesi, která mě živí, je tvorba reklam a klipů spíš takovým "chlebem" než zájmem ke stíhání. Zároveň ale můžu říct, že na dobrých reklamách dělám moc ráda a se zájmem se podívám i na ty, které netočím já. Už i u nás se každoročně pořádá projekce Noc reklamožroutů, kde se nejzajímavější světové reklamy promítají a ty nápady jsou mnohdy odzbrojující.
Co považujete za svůj největší tvůrčí úspěch?
Já jsem pyšná především na své celovečerní filmy. Málokdo si dokáže představit, kolik úsilí stojí, aby film vůbec vznikl, je to neustálý boj s mnoha faktory. Proto jsem hrdá, když se nám podaří takto rozsáhlé projekty dokončit a uvést do kin.
A co byste ráda zrealizovala v budoucnu?
Někdy bych si ráda natočila dobový film, nejlépe z období středověku. Zároveň bych ráda vyzkoušela zahraniční natáčení.
Naposledy jste uvedla celovečerní film Jak se moří revizoři, dále dokument Camino na kolečkách, předtím celovečerní snímek Šťastná. Mohla byste filmy stručně představit?
Můj první film Šťastná byl o obtížích začínajících mladých hereček a o tom, kam až jsou schopny pro roli zajít. Dokument Camino na kolečkách zachycuje 640 km dlouhou pouť pacienta s roztroušenou sklerózou na invalidním vozíku Španělskem do Santiaga de Compostela. Poslední film Jak se moří revizoři je o strastech hlavního hrdiny, který zápasí s tím, že dělá neoblíbené povolání, doma mu to neklape, a tak se rozhodne od základu změnit svůj život.
Co vás motivovalo k jejich natočení?
Ke Caminu na kolečkách mě oslovil poutník Petr Hirsch a byla to pro mě obrovská zkušenost, protože nejsem žádný sportovec a ujít 640 km pro mě nebyl zanedbatelný háček. K natočení hraných filmů – Šťastné a Jak se moří revizoři – mě motivovala témata, která mi přišla už roky zajímavá.
Co nového chystáte?
V lednu a únoru dotáčím seriál, který spolurežíruji, a čeká mě postprodukce filmu. To mě zaměstná minimálně do konce února.
A co byste z oblasti kultury doporučila? Co vám v poslední době udělalo radost?
Naposledy jsem byla na filmu My a Silvio svého oblíbeného Paola Sorrentina a určitě bych film doporučila, myslím, že v něm najdou diváci dost podobenství i s naší zemí. Jako všichni, i já se připojím k doporučení Bohemian Rhapsody a zajímavý mi přišel i První člověk.
