V období před volbami se ulice Prahy plní propagačními stánky politických stran a jeden z nich patří i straně SPD. Pouštíme se s nimi do diskuze. Bavíme se také o migraci. “Vždyť vy jste taky migrantka!” oboří se jeden z jejich propagátorů. My s nimi nesouhlasíme, ale to je už jiné téma. Má přítelkyně je podle nich migrantkou ve své vlastní zemi.
Byrokratické bludiště
Když žijete tak dlouho v jiné zemi, absorbujete místní systém včetně všech forem sociálních a zdravotních pravidel. Má přítelkyně žila ve Francii, ale těhotenství nás postavilo před jasnou otázku. Život v jedné z největších metropolí, když moje jazykové schopnosti nejsou valné úrovně, nebo návrat zpět do České republiky?
Rozhodli jsme se pro druhou variantu a ta s sebou nese velké komplikace. V pokročilém stavu těhotenství a s extrémními vedry v zádech byl každý den utrpením. V hlavní roli se ocitl formulář se jménem E 104. Ten slouží právě pro převedení zdravotního pojištění v rámci Evropské unie.
Administrativa dvou zemí znamená dva odlišné postupy. Ve Francii stačí pro obdržení formuláře doložit pracovní smlouvy na území Francie v posledních dvou letech, zato v České republice žádají o dokumentaci pojištění během všech let pobytu v jiné zemi. Tím se byrokratický kolotoč teprve roztáčí. Může se totiž stát, že složka stašího data může ve Francii zmizet v archivu a vy se k ní jen tak nedostanete. Zdravotní pojišťovny v ČR jsou však pro podobné případy připravené, a tak stačí podepsat čestné prohlášení, že chybějící smlouvy z pozdních let dodáte. Příjemným překvapením je však rychlost místních úřadů oproti těm francouzským.
Porodní asistentka?
Dlouhé procesy rušení a znovuzakládání si pojištění, účtu bank, mobilního telefonu se v jednu chvíli nabalí jako sněhová koule. Nehledně na to, že se den co den život mění doslova před očima. Rozdíl totiž nenajdete jenom na úřadech, ale také v nemocnici nebo u gynekologa. Jestli je v našem rybníčku porodní asistentka něco unikátního, co draze zaplatíte, v Paříži je to zcela normální zdravotní péče. Úřady jsou vyřízené, takže teď už jen stačí převézt tu hromadu krabic z bodu A do bodu B.
Stěhování
Přichází den, kdy je nutné všechno naložit do auta a odvézt 1 030 kilometrů. Na první pohled nic složitého. Několik krabic a tašek odnést ze sedmého patra bez výtahu, nasednout a jedem. Takový proces má však hodně ale. V první řadě je nutné sehnat dostatečně velké auto, které všechny věci odveze. S tím souvisí i další překážka. Ve Francii je velmi přísný postup ekologické stopy aut v hlavním městě, takže s předstihem musíte poslat technický průkaz na pověřený úřad a zaplatit pět euro a čekat, až vám přijde povolení, které si nalepíte na přední sklo auta.
Jen proces zaslání příslušného povolení může trvat klidně jeden měsíc. My jsme to nakonec zkusili bez toho a podařilo se. Měli jsme však štěstí, protože pokuty se mohou vyšplhat až k tisíci euro. My jsme se nakonec trefili do chvíle, kdy bylo možné navštívit Paříž bez známky. To je pozdní večerní hodina o víkendu. Původně jsme měli jet s kamarádem, kdy jsme po rychlé kalkulaci došli k číslu kolem osmi tisíc. Francie má drahé dálnice...
Nakonec jsem zvolil úspornější cestu. Náhodně jsme našli spolujízdu nákladního auta, který za malou pomoc při vykládání jeho nákladu pomůže zase mně ze sedmého patra. Cesta na otočku nás stála 3 000 korun a šílené časové tempo. Čtrnáct hodin tam, čtrnáct hodin zpátky. Pět hodin spánku na parkovišti v Paříži a těch sedm pater bez výtahu se na těle taky promítne na dlouhou dobu.
Změny nekončí
Všechny věci jsou dnes na místě a ještě několik úřadů chybí k tomu, aby bylo vše definitivně vyřešeno. Asi nejkomičtější situaci jsme zažili na matrice, kdy moje přítelkyně, která aktuálně začíná osmý měsíc těhotenství, musela úředně dokazovat, že je těhotná. Asi pro případ, že má pod tričkem balík slámy. Někdy se té byrokracii člověk musí umět zasmát.
