Jak byste ve stručnosti popsal svou dlouholetou spolupráci s Václavem Klausem?
Má své kouzlo, když se v jedné větě objeví vedle sebe slova „ve stručnosti“ a „dlouholetou“. Ale proč ne, zkusím to. Svou pomoc jsem Václavu Klausovi nabídl v roce 1997 v době, kdy se po Sarajevském atentátu od něj všichni odvraceli. A vybral jsem si ho coby člověka, kterému chci pomáhat, protože zrovna on v mých očích nejvíce reprezentoval takové názory, které i mně byly a dodnes jsou blízké. Naše spolupráce je profesionální, fungující a navzdory tomu, že jsme každý jiný, si rozumíme i lidsky.
Stojíte si s odstupem času za amnestií z roku 2013? Nejpalčivější pak byl druhý článek, který zastavil mnoho případů hospodářské kriminality a korupční činnosti.
Stojím. Prosazoval jsem ji pět let a uspěl až po řadě různých debat a polemik. Úplně nevím, co znamená obrat „zastavil mnoho případů“. Není to snad strašlivý průšvih naší justice, že „mnoho případů“ nebylo deset či patnáct let vůbec dořešeno? Amnestie dopadla na dva okruhy lidí: na delikventy odsouzené za neplacení alimentů či drobné krádeže, což jsou skutky, za které se ve většině zemí do vězení ani nechodí. A ta druhá skupina byli lidé, kterým žádný soud neprokázal vinu ani za dobu přesahující osm let. Závažné případy kriminality či korupce mezi nimi být nemohly, protože u nich je vyšší potenciální sazba, než na kterou se amnestie vztahovala. Žádný krok nikdy nebyl tak zkarikován a překroucen jako tento legitimní ústavní krok prezidenta Klause. Jeho předchůdce vyhlásil amnestie čtyři, některé z nich dopadaly na vrahy a lupiče, a nijak se o nich nemluví.
Tvrdíte o sobě, že jste český vlastenec. Co to vlastně doopravdy znamená?
Co to znamená? Že si nehraju na světáčka, že se ke svému češství hlásím, že neopovrhuji svými spoluobčany, že miluju svou zem, její dějiny, tradice, kulturu. A že to vše chci chránit. Je zvláštní, že se dnes lidé na takovou samozřejmost ptají. Před sto lety jistě nikdo nemusel vysvětlovat, co znamená slovo vlastenec.
Jaký je váš názor na přímou demokracii? Jste zastáncem referenda?
Jsem zastáncem referenda ve speciálních případech (třeba vystoupení z EU). Nejsem zastáncem obecného referenda, pokud by mě nějak neuklidnil prováděcí zákon. Z nadužívání referend mám ale opačné obavy než ty, které obvykle slýcháme. Většinou slýcháme výhrady, že referenda mohou narušit chod státu. Za touto námitkou je obvykle obava mocných o sebe sama. Má výhrada je jiná: není důležité jen to, jak se o něčem rozhoduje. Důležitější je, o čem se rozhoduje. A podle mne se o některých věcech hlasovat většinově nesmí. Některé věci si musí rozhodovat každý sám individuálně a nikdo další mu do toho nesmí mluvit. Třeba o tom, zda s někým jiným uzavře vzájemně výhodnou smlouvu. Představte si situaci, kdy zavřete sto lidí do jedné místnosti a že o tom, kdo kdy smí navštívit toaletu, se bude hlasovat. Bude to demokratické? Jistě. Bude to zrůdné? Jistě. O některých věcech se hlasovat nesmí ani v parlamentu, ani v referendu.
Z vašich rozhovorů není úplně patrná vazba k hnutí SPD. Proč jste si vybral právě tento subjekt?
Myslím, že to všude říkám jasně. Vazba spočívá v tom, že jsem souhlasil s nabídkou SPD, aby mě coby nestraníka mohla navrhnout na senátora. A tento subjekt jsem si z těch, které mi nabízely totéž, vybral kvůli jasnému postoji SPD ve dvou podle mne aktuálně nejdůležitějších tématech. Těmi je bruselská centralizace a uměle řízená masová imigrace.
Nevadí vám, že členové SPD (Rozner, Okamura) zpochybňují koncentrační tábor Lety a nazývají ho pseudokoncentrákem?
Já neznám výroky jednotlivých členů SPD a nezajímají mě. A Lety? Několikrát jsem tam byl osobně uctít památku obětí. Houfy novinářů, politiků, aktivistů, jinak nikdo. K tomu byl současný památník dostatečný. Nebudu si hrát na historika, ale podle mne letský tábor, navzdory své hrůznosti, nelze označovat stejným termínem jako masové vyhlazovací koncentráky. Myslím, že toto téma je uměle vyhrabané z jediného důvodu, pokusit se udělat symetrii viny mezi Němci a Čechy za zločiny druhé světové války. Špiněním Čechů vyvinit Němce.
Jak nebezpečné může být, když se veřejně známá politická osobnost pouští do volného výkladu historie?
Nijak. Všichni se pouštějme do výkladu čehokoli, třeba Markomanských válek. A neskandalizujme se navzájem v případech, kdy se náš výklad liší.
Z vašich vyjádření je patrné, že jste proti setrvání ČR v EU. Nemyslíte si, že izolovanost a stavění barikád je pro zdravou společnost velmi nebezpečné?
A kdo chce izolovanost a stavění barikád? Já ne. To je jen strašení: nechceš tuhou bruselskou centralizaci a diktát i v sebemenších věcech, nechceš totální ztrátu vlastní suverenity a rozhodování kdejakého cizího úředníka o svém životě, tak chceš asi bídu a utrpení. Stejně to dělali komunisti: jestli nás budeš kritizovat, místo nás přijdou revanšisti, vrátí se protektorát a bude válka. Přeji si žít ve světě demokratických, svobodných a spolupracujících suverénních zemí. To pro zdravou společnost nebezpečné být nemůže. Staví snad Švýcarsko či Norsko nějaké barikády? Jsou v izolaci?
Sám jste se nedávno stal terčem otázek v rámci vašeho vyjádření, "že hlasovací právo žen byla chyba". Chápu, že jde o výrok vytržený z kontextu, ale není v tom trochu programové provokace?
Říkáte „nedávno“. Ten výrok jsem pronesl v rámci přednášky Hovory na pravici před dvěma lety. Za tu dobu jsem pronesl tisíc dalších výroků. Dnešní téma z toho udělala jedna feministka, myslím jménem Zwyrteková, která můj výrok vyšťourala, překroutila, postavila mimo historický kontext přednášky a rozšířila po internetu. No, a novináři často z pohodlnosti berou to, co je zrovna poruce, a tak z toho udělali dnešní téma. Žádný zásadní ohlas můj výrok přitom tehdy neměl, šlo o debatu na téma, jaká rozhodnutí z dob kolem konce 19. století či první světové války měla dopady na další vývoj společnosti. Má snad někdo patent na pravdu v otázce, zda bylo lepší uzákonit volební právo žen jako Nový Zéland v roce 1983, nebo v roce 1917 jako Rusko, nebo 1919 jako my, nebo 1920 jako USA, nebo 1945 jako Francie, nebo 1948 jako Belgie, nebo 1971 jako Švýcarsko, nebo snad 1984 jako Lichtenštejnsko?
O čem to tedy je?
Je to výsostně historická debata a na současné volební právo žen se nijak nevztahuje. Jen je to zamyšlení, zda přesně v době převratné industrializace, sekularizace a proletarizace mělo přijít navíc i „otevření“ rodiny pro státní orgány, zda by stabilitě po tuto přechodnou dobu neprospělo víc hlasovací právo za rodinu, ať už by ho uplatňoval muž nebo žena. Má úvaha směřovala k dnešku. Zda i nyní neděláme kroky, které budou mít za několik desetiletí zcela nezamýšlené důsledky. Mluvím třeba o tendencích, aby si dítě mohlo u soudu vymoci na rodičích kýženou hračku.
Určitě se nebudete bránit, když vás tituluji jako konzervativně smýšlející osobnost. Nemýlím se?
Ne, to se bránit nebudu.
Jak je podle vás důležitá občanská aktivita? Aktuálně se chce omezit financování neziskového sektoru...
To jsou ale přece věci, které spolu vůbec nesouvisejí. Občanská aktivita existovala, existuje a bude existovat, a je to dobře, je to jeden z projevů života společnosti. Ale nijak z toho neplyne neotřesitelný nárok různých organizací na peníze daňových poplatníků. Poplatník se neumí bránit, stát od něj peníze vymůže násilím a pak je věnuje i na věci, se kterými by třeba onen obraný poplatník nikdy nesouhlasil. Podpora musí být dobrovolná, ne vynucená státem.
Jako největší ohrožení tradiční rodiny vnímáte feminismus, genderismus. Proč?
Protože stoupenci feminismu a genderismu vidí jako hlavní překážku v cestě za svým cílem právě tradiční rodinu. To jsou jejich slova, ne moje.
Jaké šance si do senátních voleb dáváte a sledujete svojí konkurenci na Praze 2?
Konkurenci nijak nesleduji, jen jsem si všiml, že Andrej Babiš postavil v tomto obvodě nějakého lékaře a doktory mívají voliči rádi bez ohledu na názory. O ostatní kandidáty jsem se dosud nezajímal, ale myslím, že každý volič si má vzít jednoho po druhém a říct si: vím o něm dost? Znám jeho názory? I ty, které zastával před pěti lety nebo třeba před dvaceti? Jsou veřejně dohledatelné? Četl jsem jeho rozhovory, články, viděl jeho veřejná vystoupení, besedy v médiích? Moje postoje každý zná a každý si je může dohledat. Obávám se, že u těch ostatních nikdo žádné názory nezná. Možná ani žádné nemají a v Senátu by se rozhodovali podle své nálady nebo podle většiny. To u mne opravu nikdo čekat nemůže.
