Kde jsou začátky vaší aktivity proti asanaci starého Žižkova?
Založili jsme takovou opoziční skupinu VESPA (Volné entuziastické sdružení přátel architektury). Nesouhlasili jsme s bolševickým systémem stavebnictví, který nás obklopoval.
To bylo během studií?
Ne, to bylo po škole. Na škole jsme samozřejmě vyváděli různý blbosti, ale tehdy jsme hledali nějaký jasný rámec jak se vymezit. Ten jsme vymysleli s kolegou Petrem Krajči a hledali jsme jasný cíl, kde projevit svoje názory. V té době se boural Žižkov, tak jsme si ho vybrali jako takový viditelný terč.
Jakým způsobem jste se projevovali?
Podařilo se nám sehnat plány a různé informace, s kterými jsme pracovali. Na zakládě toho se napsal první článek "Žižkov před zbouráním". Ten vlastně rozvířil celou debatu. Miroslav Štěpán (tehdejší vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze) o mně dokonce ve Večerní Praze řekl, že jsem individuum, které zpochybňuje program přestavby Žižkova.
Jaký vliv to mělo na váš osobní život?
My jsme z toho měli pr… Byli jsme bezdětný. Nikdo nám nemohl nic udělat. Byla to taková životní sranda.
Sranda? Naopak vám toho mohli udělat celkem dost, ne?
A co? Mohli nás maximálně vyhodit z práce. Tehdejší plat architekta byl směšný. Každý metař nebo závozník se měl líp, takže kdybych šel dělat něco podobnýho, byl bych na tom finančně líp a ještě bych byl svobodnější.
Jak vás komunistický systém jako architekty zaměstnával?
Řeklo se, že bude pětiletka, a tak se stavělo a projektovalo. Architekturu diktovaly stavební firmy. Já měl štěstí, že jsem pracoval v podniku obnovy památek, takže jsem opravoval třeba Karlštejn. Měl jsem celkem pěknou práci a po večerech jsme mohli zlobit bolševiky.
Když se vrátíme k samotné asanaci Žižkova. Jaký byl ten hlavní plán?
Už ve třicátých letech 20. století, kdy se postavil Všeobecný penzijní ústav (dnes Dům odborových svazů) architektů Honzíka a Havlíčka, uvažovalo se o bouraní Žižkova. Funkcionalismus hlásal čistej životní styl. Pro tyhle architekty byl už tenkrát Žižkov s tou stísněnou pavlačovou zástavbou trnem v oku a říkali, že by se měl celý zbourat a na místo toho tam postavit pěkný funkcionalistický činžáky.
Jak tedy vznikl nápad na betonové sídliště?
Levicovým architektům bylo v třicátých letech třicet a v šedesátých letech šedesát. Akorát se stali šéfové projekčních kanceláří. No a tak začali ty svoje myšlenky prosazovat prakticky, už ne ve stylu čistého funkcionalismu, ale šedivém socialismu. Na útvaru hlavního architekta se kolem roku 1965 vymyslel plán kompletního zbourání Žižkova. V tom plánu nenechali nic. Jenom kostel. Radnice, škola, všechno pryč. Udělali si prostě novou zelenou louku.
Kdy došlo k tomu oficiálnímu rozhodnutí?
V sedmdesátých letech městský výbor KSČ odsouhlasil, že Žižkov bude asanován. Tím vyhlásili stavební uzávěrku. To prakticky znamenalo, že jste nemohl vyměnit ani zásuvku.
Jak probíhal ten proces stavby, bylo to nějak promyšlené? Řešil se třeba urbanizmus a funkčnost stavby?
V sedmdesátých letech se to rozhodlo a pak se začaly kreslit plány. Velký podniky jako Konstruktiva byly bezohledný. Postavily jeřáby a sázely panely na sebe. Nic jinýho je nezajímalo. Žádný detail, žádná kvalita. Ještě dnes, po třiceti letech je vidět, jak je to strašný. Praha 3 to teda za posledních pět, šest let zateplila, opravila, ale stejně je to příšerný.
Kde začala první demolice?
Paradoxně tam, kde byly ty domy v lepším stavu. Konstruktiva je začala bourat, protože měli problém s domy ve svahu. Tam jde jen těžko postavit jeřábový dráhy. Proto to začalo u těch novějších domů, který stály na rovině.
Kolika lidí se asanace dotkla?
Zbouráno bylo sto padesát domů. To zhruba znamenalo 4 500 lidí, kteří byli odstěhováni na sídliště Jižní Město. Na Žižkov už se z těch lidí bydlet nikdo nevrátil.
Ten panelový dům má hroznou vlastnost, že je složité ho zbourat. Je to tak?
Železobeton. Ten čím je starší, tím je kvalitnější. Ten časem vyzrává… To ale není všechno. Problém těchto staveb nebyl zdaleka jenom u nás. Třeba i ve Francii, Anglii, Německu, Belgii, Holandsku. Jenomže oni to v sedmdesátých letech zbourali, protože se to neosvědčilo z hlediska sociálních podmínek života. Průměrná normální rodina se tam nenastěhovala, a tak se z toho stalo sociální ghetto. Proto většinu sídlišť nakonec zbourali a přestali je stavět. U nás to v té samé době teprve začali budovat. Komunisti řekli, že vyřeší bytovou krizi, tak stavěli paneláky. Jak jinak to mohli vyřešit?
Ta první etapa bourání Žižkova tedy proběhla. Proč se nakonec neuskutečnil plán srovnat celý Žižkov se zemí?
Komunismus byl absolutně neproduktivní. Co měli stavět tři, čtyři roky, stavěli deset let. To je zdrželo v dalším bourání. Hodně je brzdily stavební problémy. Nevěděli si rady s profilem Žižkova, který je položený v kopci. Neustále řešili, jak nastavit ty jeřábový dráhy.
Jak moc jste přispěli k tomu, že demolice Žižkova nakonec neproběhla, jak se plánovalo?
My jsme tím opravdu žili. Opravdu jsme se za to rvali. Dělali jsme přednášky. Udělali jsme o tom výstavu v galerii U Řečických, kde jsem já zapálil model Žižkovské věže. Psali jsme články. Rozproudili jsme minimálně odbornou debatu. Kdyby nepadl režim, určitě by se plány nějakým způsobem měnily. Definitivně to zastavil až pád režimu a neschopnost bolševiků v tom pokračovat. Oni byli už úplně bezzubý.
Co byste řekl o výstavě?
Když si vezmu jenom ty materiály, co jsem schovával a prášilo se na ně, tak jsem rád, že se to téma mohlo zase po letech otevřít. Když je starostka Prahy 3 Vladislava Hujová viděla, spadla jí brada a řekla: "Wow, to je dobrý!" Některé plány jsou opravdu unikátní, protože jsem je sám v té době ukradl z Ústavu hlavního architekta.
