Jáchym Topol: Citlivý člověk
Tím jménem, o němž byla zmínka výše, je Jáchym Topol. Jeho nejnovější prozaický počin vzbudil bouřlivé reakce, už když byl vydán. Ba vlastně ještě mnohem dříve, jelikož podle mnohých nejvýznamnější český prozaik současnosti napsal novou prózu po necelých deseti letech. A autor monumentální Sestry se předvedl ve výborné formě. Podle mnohých. Podle jiných napsal rozbředlou, necelistvou změť sice pěkně napsaných, ale pořád ještě výkřiků do tmy. Výraznější debaty se však odehrávaly "o patro výš". A o co šlo? O Topolův odpor vůči Rusku. O Topolovu údajnou protixenofóbní tendenčnost. O Topolovu povýšenost, aroganci, o jeho "pohrdání lidmi", jak napsal ve svém odmítavém článku Smí spisovatel Topol napsat román Citlivý člověk? Václav Klaus spolu s Ladislavem Jaklem a Jiřím Weiglem. A přece se tak nějak počítalo s tím, že se Jáchym Topol se svým Citlivým člověkem vyskytne alespoň mezi nominovanými na cenu Magnesia Litera v kategorii próza. Když se tak nestalo, rozjela se další vlna debat. Je pravda, že taková Anna Bolavá, jejíž prozaická druhotina za prvotinou výrazně pokulhává a která si svou cenu již odnesla, mohla být sama překvapena, že se na ni porotci Magnesií zaměřili po dvou letech znovu.
Emma Kausc: Cykly
Na cenu DILIA pro objev roku byla nominována Anna Prstková. Její sbírka je útlá, ale koherentní, Prstková se vyjadřuje suverénně, její básně jsou sice subtilní, ale propracované. Rozhodnutí poroty nelze jakkoliv zpochybňovat. Přece se tak nějak počítalo s tím, že do této kategorie vyšlou porotci poezie spíše mladou Emmu Kausc. Její sbírka možná není lepší než ta od Anny Prstkové, rozhodně však o ní bylo více slyšet. Tak jako tak, nominována je Prstková a bylo by hezké vidět taky jednou, jak poezie "přebije" publicistiku a prózu.
Elsa Aids: Kniha omezení
Tato básnická sbírka to měla těžké. Nakladatelství Rubato, jež ji vydalo, ji totiž do Liter nenominovalo. Na to má každý nakladatel právo. Porotci pak mají právo knihu, jež nebyla nominována, nominovat zpětně. K takovému kroku se většinou nepřistupuje – přání nakladatelů (a rovněž samotných autorů) bývají respektována. Není možné s jistotou tvrdit, že by se Kniha omezení Elsy Aidse mezi tři nominované básnické sbírky za rok 2017 dostala – konkurence je letos (jak tomu začíná být u poezie zvykem) silná, navíc subjektivní hodnocení porotců bývá u této kategorie obzvlášť subjektivní. Přesto lze tvrdit, že obraz těch nejlepších básnických sbírek, které v loňském roce vyšly, není bez třetí sbírky autora, jenž se skrývá za pro mnohé provokativním pseudonymem, kompletní. Kniha omezení obsahuje básně se silnou, výstřední, mnohdy až neobvyklou obrazností. Tu však drží "při zemi" ironie, nadsázka, a především nadhled, s nímž lyrický subjekt tyto zápisky, jež mají působit autenticky, syrově, píše. A proč vlastně Kniha omezení? První báseň sbírky zní takto: "Ujel jsem sto osmdesát kilometrů za dvě hodiny / a teď pozoruju noční hmyz, jak zbrkle přelétává čajové svíčky // Cítím v sobě drobné posuny. / Měl bych vejít, ale najednou se mi nechce. / Uvnitř je spousta lidí" (s. 11; básně nemají názvy). Omezení přichází odkudsi uvnitř, není ohlušující, a přece je naléhavé. Lyrický subjekt přistupuje k reflektovanému s nadhledem; a vychází mu to ("Jsem / zrádce jako oni." [s. 14]), dokud nepřijde něco, co brání vejít tam, kde "je spousta lidí".
