O žánru reportážní literatury není zrovna jednoduché psát. Ještě složitější je hodnotit reportážní knihy na jakýchkoliv škálách – čteme příběhy, "které napsal život sám", nízké hodnocení tedy znamená, že je nám život málo? A ještě o něco složitější oříšek pro literární recenzenty a kritiky představují knihy běloruské žurnalistky, spisovatelky a nositelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové. Zatímco u jiných reportážních knih se lze zaměřit alespoň na stylistickou stránku či na kompozici, jakou autor knize vetnul, zaměřit se na tyto aspekty u titulů Alexijevičové je problematické. Její knihy jsou totiž tvořeny sledem – zdánlivých – přepisů výpovědí mnoha lidí. Nabízí se jednoduché řešení: schovat se za výrok Stockholmské akademie a konstatovat, že knihy laureátky Nobelovy ceny prostě nemohou být špatné. Anebo se tím proudem, jenž se na nás ze stránek jejích titulů valí, nechat strhnout. Protože to není zas tak složité.
Klání s cenzorem
Světlana Alexijevičová získala v roce 2015 Nobelovu cenu za literaturu, od té doby její hvězda na literárním poli strmě stoupá. Nejinak je tomu v České republice, kde její knihy vycházejí péčí nakladatelství Pistorius & Olšanská. Doposud tři vydané tituly – Doba z druhé ruky, Zinkoví chlapci, Modlitba za Černobyl – doplnil v únoru tohoto roku titul čtvrtý.
Kniha Válka nemá ženskou tvář už u nás sice vyšla, v roce 1986 v překladu Vladimíra Michny, letošní vydání je však v novém překladu, navíc rozšířené – například o Alexijevičové deníkové záznamy. Ty představují jednak sugestivní výpovědi, jednak jsou cenným materiálem, jenž mapuje třeba to, jak probíhal boj tehdy ještě nepříliš známé investigativní žurnalistky s cenzurními zásahy: "Kdo asi půjde po takových knihách bojovat? Vy ženy tím vaším primitivním naturalismem urážíte. Ženy hrdinky! Dehonestujete je. Děláte z nich obyčejné baby, samice. A ony jsou přitom svaté!" čteme v pasáži, v níž Alexijevičová popisuje (přepisuje) svá klání s cenzorem.
O čem nelze mlčet, o tom se musí mluvit
Jak název napovídá, ve své první reportážní knize se Alexijevičová zaměřila na ženské účastnice války, konkrétně druhé světové války. Roky sbírala materiál, setkávala se se seržantkami, ošetřovatelkami, partyzánkami či dělostřelkyněmi a kniha Válka nemá ženskou tvář je koláží výpovědí, jaké Alexijevičová shromáždila. Poutavou linkou, jež se mezi jednotlivými výpověďmi pne, je autorčin popis toho, jak se k válečným veteránkám dostávala. Z úst jedné zpovídané se dozvěděla, že je sice bolestné o válečných strastech mluvit, vzpomínat na ně, ale mnohem horší by bylo mlčet. Proto se Alexijevičové po čase začaly hlásit zájemkyně o interview samy. A jak se žurnalistka od jedné z nich dozvěděla, začaly ji pokládat za součást svého beztvarého seskupení.
Co bude dál?
Zajímavé je, všimneme-li si při četbě knihy Válka nemá ženskou tvář posledního zápisu, jenž pochází od samotné autorky, jenž tedy není přepisem vyprávění některé z ženských účastnic válečného konfliktu. "Telefon zvoní a zvoní. Zaznamenávám si nové adresy, dostávám nové dopisy. A zastavit se nedokážu, protože pravda v nich zaznamenaná je nesnesitelná."
Telefon zvoní a zvoní. Kniha je sice dopsaná – a patrně ve finální podobě –, výpovědi jsou shromážděny, ale to neznamená, že by se za autorčiným mnohaletým úsilím zavřely dveře. Není to ani možné, na rozdíl od fikčních postav totiž hrdinky Alexijevičové nezakončily své putování s poslední stranou její knihy.
