Režisér Milan Cieslar: To, co autoři nazývají komedií, je mnohdy podvod na diváka

Co stálo u vzniku námětu filmu Věčně tvá nevěrná, ona to byla původně divadelní hra, ne?
Ano, je od Jana Míky, což je můj starší spolužák z FAMU. Jsem mu vděčen za hezký scénář Dešťové víly, což byla moc příjemná práce a krásná klasická pohádka. Asi rok poté jsem ho vyzval, jestli ještě o něčem pro film neuvažuje. Říkal mi, že ano, ale že by ho zajímala komedie. Trochu jsem se zarazil, protože prvoplánově neinklinuji ke komediím, je to nesmírně těžké a možná i nevděčné. Poslal mi námět, který jsme nějakým způsobem rozvíjeli. Je to autor, který umí psát pro film, tak jsme na tom dva roky pracovali a letos, tedy třetí rok, jsme to natočili.

Co vás tedy chytlo za srdce, proč jste kývnul?
Zaujalo mě, že scénář byla čistá bláznivá komedie a zároveň měla i vážnější podtext. Nemusím moc postmoderní mix žánrů, nebo jen pouhý úsměvný záznam mezilidských vztahů, což je obvyklý model české kinematografie. Filmy jsou většinou na hranici komedie, jsou to vztahové příběhy a více nebo méně oprávněně je autoři nazývají komedií, což je dle mého názoru mnohdy tak trochu podvod na diváka.

Jak to?
Komedie by podle mě měla být čistým žánrem, bavit a být i centimetr nad realitou. A přes toto se dostat k nějakým vážnějším tématům. To je pro autora těžký úkol. Nevidím tu tolik scenáristů, kteří by k tomu takto přistupovali, spíš je tu tendence se dívat na svět s ironií a situační komikou a nějak to zamíchat dohromady bez dramatických souvislostí. Jen málokdo chce udělat komedii podle Aristotela a ještě s nadsázkou.  

Takže jak komedii vidítě konkrétně vy?
Jsem zastáncem, i v komedii, určité vnitřní dramatičnosti. Vzpomínám si, že na scenáristických workshopech se jako vzor rozebírá film Někdo to rád horké, protože to je dokonalý scénář. Rovněž obdivuju od Bogdanoviche Co dál, doktore?, což jsou úžasné typy komedií, vrchol žánru.

Takže u vaší komedie nepůjde jen o situaci…?
Je to o páru, který prochází manželskou krizí, jsou spolu 25 let. Já sám jsem ve věku, kdy těmto problémům rozumím, možná jsem si i něčím podobným také prošel. Autor se na to dívá z jistého nadhledu, s humorem asi třicet centimetrů nad realitou, ale na konci je vzkaz, lidsky srozumitelný.

Jak jste si vybíral herce?
Já se vždy snažím obsadit známé herce jinak, do rolí, které se liší od těch, ve kterých je už diváci viděli předtím, aby to nebylo prvoplánové obsazení. Nebo se snažím najít nové typy, což je třeba případ Anity Krausové ve Špindlu. Je to těžké, když přinesete scénář, musíte ho zafinancovat a v případě komedie je to mimo státní podporu. Opravdu si nepamatuji za poslední dva tři roky čistou komedii, která by byla státním fondem kinematografie podpořená. Financuje se to za pomoci televizí, sponzorů, z privátního sektoru…

A tyto subjekty mluví do obsazení?
Právě to jsem chtěl říci. První, co je, že si přečtou scénář a všichni chtějí v rolích vidět pět herců, kteří se stále v těch rolích opakují. Jsou to kvalitní herci, ale při vší úctě k nim není možné, aby hráli ve dvaceti filmech. Televize znají jejich oblibu u diváků, tak naopak chtějí, aby těch pět herců v těch dvaceti filmech hrálo. Měli jsme určité problémy s obsazením, chtěl jsem komediální herce, ale aby to byli zároveň i charakterní herci. Proto jsem sáhl po Sašovi Rašilovovi, který možná není vysloveně česká top star, ale zvládl to naprosto skvěle. Vilma Cibulková přesto, že je dramatická herečka, tak jako tetička, která přijíždí do té rodiny a je určitým motorem zápletky, našla ve svém projevu velkou komediální nadsázku. Pak je tu skvělá Lenka Vlasáková, která má velký komický náboj. O komediálnosti Pavla Kříže nemluvě…

Jedná se spíš o exteriérový film? Protože, jak jsme už řekli, vychází z divadelní hry…
Chtěli jsme, aby to mělo letní atmosféru, příběh v odlehčené formě, proto jsme usilovali o vzdušnou, letní atmosféru. Odehrává se ve vile a na její zahradě, samozřejmě v Praze v reálech a exteriérech, ale je to především městský příběh v příměstské části Prahy. Adaptovat divadelní hru je to nejtěžší, protože je postavena na dialogu. Proto jsem byl moc rád, že mi herci pomohli eliminovat slova a nahrazovali je akcemi, náznaky a podobně. Ve scénáři je vidět ona dvouletá práce, kdy jsme příběh vizualizovali, aby byl filmově vyprávěný a ne sevřený interiérem.

Na jakou cílovou skupinu bude tento film zaměřen?
Asi pro skupinu nad třicet. Když scenárista viděl sestřih filmu, tak přes veškerou zábavu označil film za vážný. Osobně si myslím, že pro teenagery nejspíš nebude. Ale pro diváky pětadvacet či třicet plus už bude srozumitelný. Na druhou stranu se tam hraje s takovými situacemi jako lhaní ve vztahu, nevěra, čímž už i mladší diváci mohli projít. Mířit na náctileté, to ani nebyl náš záměr.

Zmínil jste vaše hledání méně známých tváří, na jakém základě je vybíráte?
Chodím do divadel a snažím se herce vídat. Ale podepisuji se pod to, co řekl režisér Andrzej Wajda: "Pokaždé si udělejte kamerové zkoušky s herci. Neposílejte jim scénář, zalžete jim, že ho někdo ztratil, improvizujte na dané téma." A já se o něco podobného pokouším už nějakých dvacet let. Přestože ty herce znám, tak se snažím, aby ke mně měli takovou důvěru, že se sejdeme, zkusí si kostým nebo masku a já je chci tak trochu vidět v určité poloze toho kterého scénáře. Vždy zkouším tu nejtěžší scénu. Takže si při přípravě filmu vyzkouším dramaticky nejtěžší scénu, nebo v komedii scénu, o níž ani nevím, zda vyjde a rozesměje diváky. Prostě si to nanečisto zkusím. 

Mají u vás herci prostor pro improvizaci?
Já jim na kamerovkách nedávám scénář. Někdy ho chtějí, já jim ho slíbím a pak to neudělám. A zápletku jim řeknu až na místě, odvyprávím ji ve formě pěti až deseti holých vět. Chci, aby improvizovali a tu scénu zahráli vlastními slovy, jako spontánní reakci. Mám hezkou vzpomínku, když jsem v Prameni života takhle instruoval Karla Dobrého a Moniku Hilmerovou pro scénu, kdy on není v noci schopen sexu kvůli jistým homosexuálním sklonům. Řekl jsem jim pár důležitých vět a oni to bez scénáře skvostně zahráli. Pak jsme to natáčeli a pořád to nebylo ono. Už byli v kostýmu, znali scénář, scéna nasvícená, rekvizity. Takže jsem vytáhl tu malou kazetku se záznamem zkoušky a oni se pokoušeli to zahrát tak jako tenkrát poprvé.

Angažoval byste do svých filmů i neherce?
Před mnoha lety jsem točil film Jak chutná smrt podle Ladislava Mňačka. Týden nebo dva před natáčením mi jeden tehdy velice nadějný mladý divadelní herec z iracionálních důvodů odmítl roli, ačkoliv už bylo vše domluvené. Hledal jsem a našel tehdy neherce Otu Šrámka z Plzně. Byl jsem za to moc šťastný a ten kluk to možná zahrál lépe než ten herec. Vůbec netuším, co Ota dělal dál a dělá dnes. Tehdy mě na kamerové zkoušce přesvědčil. Existuje přeci spousta filmových herců, kteří nejsou vystudovaní. Třeba Jiří Mádl byl na začátku božský naturščik. Když jsem hledal do Colette hlavní roli, tak mě přesvědčil, že je nejlepší. Nejde o nějaké vzdělání, nějakou hereckou empatii lidé v sobě buď mají, nebo ne.

Setkal jste se někdy u herců s trémou?
Samozřejmě. Už pan profesor Lukavský říkal, že je třeba zamezit trémě. Možná byste se divili, kolik skvělých herců ráno přijde na plac a jsou nenaložení, protivní a na mou otázku, co se děje, odpovídají "Já večer hraju!" Filmové herectví je trochu jiné, proto ho celý život zkoumám, v čem spočívá to kouzlo. Ne vždy nejlepší divadelní herci před kamerou fungují, mám na to takový názor, že někoho má kamera ráda a někoho ne, s tím se většinou nedá nic dělat. Pokud navíc někteří herci mají dar bezprostřednosti a sdílnosti emocí přes oči, tak to je vrchol filmového herectví.

A tím se vracíme k obsazování...
Přesně tak. Někdy hvězda v mírně odlišné herecké konstelaci, díky svému velkému charisma, dokáže navázat kontakt s divákem okamžitě a intenzivněji. Ostatně to říkal už Alfred Hitchcock, jenž pracoval téměř výhradně s hvězdami. Podle něj osloví diváka hvězda mnohem dřív než nějaký naturščik, na nějž si diváci musejí půl filmu zvykat. Já mám rád určitou kombinaci. 

Ve svém portfoliu máte i seriály, jak se pro vás liší od tvorby filmové?
Dělal jsem dva a musím říci, že je to ze začátku moc zajímavá a hezká práce. První dva díly netuším, jak to dopadne, jak budou herci, charaktery fungovat. Ale když sestřihnu první dva díly a vím, že takhle to bude fungovat ještě dejme tomu dvanáctkrát, tak mě to vlastně přestává bavit. Mně se líbí ona nejistota, co je na hraně průšvihu. Obsazuji herce s vědomím, že když nevím, jak to úplně dopadne, je to pro mě o to víc vzrušující. Když už vím, jak to bude na konci vypadat, je to pro mě klišé a raději se tomu vyhnu.  

Jak se stavíte ke klišé, že smích na place neznamená smích v hledišti?
Myslím, že to platí. Už jsem si to i trochu vyzkoušel. Komedie není nikdy tak zafinancovaná, že bych ji mohl točit neomezený počet dnů. Je to skutečně šichta, pracovali jsme od rána od osmi do večera do osmi, chodili domů utahaní, a ono to pak bylo lehké a vtipné. Prošel jsem starým Barrandovem, kdy komediální herci, takoví ti herečtí bardi, s sebou nesli spoustu historek, které zazněly na place. Někdy vlastní filmování bylo zábavnější než to, co točili. Přitom tehdy bylo na všechno víc času. Mohu říci, že většinou dobrá zábava před kamerou a za ní pak znamená menší smích v kině.

- rozhovor vznikl pro časopis Cinema -