Koniklece jsou jarní ozdobou stepních luk, skal a hájů. Pokud ovšem budete dobře hledat, pak je můžete nalézt i na vysokohorskch loukách. Český název je podle všeho odvozen od slovenského termínu “poniklec”. Poniklý totiž znamená visící dolů, což je znak květů některých druhů.
Latinský název Pulsatilla má pak původ ve slovesu pulsare, což znamená v překladu něco jako “zvonit”. Inspirací byl bezesporu tvar květu této rostliny, který silně připomíná zvon.
Pokud bychom hledali nějaký typický znak konikleců, pak to není nic jiného než fakt, že je celý ochmýřený. Díky tomu se skvěle dokáže odlišit od sasanek, se kterými se velmi často zaměňuje. Jako příklad můžeme uvést, že pro Italy je žlutý koniklec žlutou sasankou. Pokud se ale na to podíváme okem botanika, tak zjistíme, že jde o naprosto jiný, samostatný rod.
Jak je v přírodě poznáme?
Celá rostlina, mimo vnitřní plochy květů, je pokryta bělavými nebo zpočátku i narezlými chloupky. Ze země vyrůstají mezi loňskými rozpadajícími se suchými listy květy, a to primárně v březnu. Lodyha je schopna v době květu dorůst do výšky 3-15 cm, ovšem v době vývinu plodenství může nabrat až 40 cm.
Koniklec je jednou z prvních kvetoucích rostlin s velmi nápadným, velkým fialovým květem, a proto bývá velmi často označován jako posel jara. Květy jsou zvonkovitého tvaru, zpočátku ve vzpřímené poloze, ovšem později mohou být i převisající. Prašníky mají stejnou barvu, okvětních lístků je šest. Plodem rostliny je nažka, kterou vítr velmi často přenáší na nové místo. Čepel listu je 2x až 4x peřenosečná a dělená na úkroky listů, pod zemí vytváří oddenek.
Kde se koniklece nejvíce vyskytují?
Pokud je budeme hledat v ČR, pak je výskyt nejčetnější v kolinním a suprakolinním stupni. Nachází se i ve střední a jihovýchodní Evropě. V západní části střední Evropy, západní Evropě, Anglii a jižní Skandinávii je pak nahrazen podobným druhem, koniklecem německým.
Když se ale vrátíme do našich luků a hájů, pak je třeba koniklec hledat na mírně kyselých a mírně zásaditých půdách, často i s vápencovým podkladem. U nás roste výhradně na Moravě, případně v okolí Stránské skály, Obřanské stráně, Patočkovy hory nebo Mikulova-Kočičí skály.
Největší lokalitou v Evropě je Kamenný vrch, který se nachází v městské části Brno-Nový Lístkovec, kde roste až 55 tisíc trsů této rostliny. Mnoho menších nalezišť se nachází také v okolí Pavlovských vrchů a přímo na Pálavě.
Koniklec je velmi chráněn
Tato rostlina patří na Seznam přísně chráněných druhů rostlin podle Bernské úmluvy. K jeho ochraně jsou zřizovány územní celky s nižší nebo vyšší úrovní ochrany. Jedná se v Česku o silně ohrožený druh.
Přesazování rostliny z přírody je nezákonné, ale také často neúspěšné. Koniklec má totiž velmi zranitelný dlouhý kořen. Semena však klíčí velice dobře. Sejí se hned po dozrání, ovšem rostliny kvetou většinou až třetím rokem.
Pěstovat je povoleno jen rostliny z kultur získaných povoleným způsobem. Na lokalitách, kde není respektována jako ochrana, vlivem lidské společnosti velmi rychle mizí, a proto koniklece můžeme vidět primárně na chráněných územích.
Prudká jedovatost může působit srdeční problémy
Takřka všechny pryskyřníkovité rostliny jsou jedovaté a koniklece nejsou v tomto ohledu výjimkou. Díky tomu byly odedávna předurčeny k tomu, aby velmi dobře sloužily v lidovém léčitelství. Dobře se nasazovaly proti ekzémům, akné, dně nebo také moru.
Koniklec ale také vytváří srdeční toxiny a oxytoxiny, což ve finále znamená výrazné zpomalení srdečního tepu. Požití této rostliny vede ke snížení krevního tlaku, hypotenzi a také ke komatu. V každém případě tato rostlina není s naším srdcem kamarád.
