Zeleneč je vesnička, kde se paradoxně z pohledu historiků opravdu nic nestalo. Obyvatelé měli neuvěřitelné štěstí, že válka o ves jen lehce zavadila. Nedošlo zde k bojům s obrovskými počty padlých, nejsou zde památníky ani hřbitovy. Přesto se válka podepsala hodně krutě do života všech pamětníků.
Petr Enc se pustil v pátrání dvaasedmdesát let zpátky, aby odhalil skutečné příběhy lidí, jejichž životy válka poznamenala. Historie by podle něj neměla zmizet s posledním pamětníkem. Poznejte ji v knize Zeleneč, vesnička, kde se "nic nestalo". Na konci května se objeví v knihkupectvích.
Co vás vedlo k sepsání knihy?
Především pouto, které mám ke své rodné obci, ze které jsem odešel před osmatřiceti lety. Kniha je dlouho plánovaným návratem dnešního historika za ověřením si toho, co slyšel vyprávět jako malý kluk o Zelenči tehdejšími dětmi a jejich rodiči.
Jak se dá napsat kniha o místě, kde se nic nestalo?
Samozřejmě že dá, protože se stalo. I dnešní den a naše skutky píší historii a i v tehdejší maličké vesničce kousíček od Prahy se v květnu roku 1945 muselo něco stát, aby o ní mohla být napsána kniha. Nebylo to však tak "velké", aby to zajímalo historiky přede mnou. Nebyla tam svedena žádná bitva, nejsou tam vojenské hřbitovy a památníky. A přesto je tam mnoho pro zamyšlení se nad krutostí druhé světové války.
Jak těžko se hledají takové stopy?
Každé hledání je malou detektivní prací, která se časem zvrtne na větší, mnohdy až nezvladatelnou vášeň nalézt to, co přepíše práci jiného pro pravdivost dějin. Dlouho jsme byli vychováváni ve lži a mýtech a až současnost nás poučuje o tom, že ne vše bylo tak, jak nás učitelé učili. Nesmí se to ale zneužívat pro politické účely skupin lidí, kteří se opět po dvaasedmdesáti letech od válečného běsnění snaží o přepisování dějin.
Jak to myslíte?
Víte, starám se o hroby německých vojáků, pátrám po místech jejich smrti již deset let a znám tak články i autory knih, kteří jejich činy heroizují. Nesouhlasím s tím a snažím se psát objektivně o jejich smrti i třeba v knize o Zelenči. Umírali-li čeští vlastenci a sovětští vojáci, musí tu být i ti němečtí. To je válka. O tom se prostě musí psát. Na vlastence pomalu zapomínáme a jejich hroby pomalu zarůstají odchodem posledního žijícího, který se o ně staral, na Rusy snad brzy budeme vzpomínat jen ve zlém, a to se mi velice příčí.
Jak válku prožívají děti?
Naprosto jinak, než jejich rodiče. Nevnímají zlo válečného konfliktu s pocitem strachu a nenávisti. Jejich vzpomínky jsou tak naprosto unikátním svědectvím dané doby. Zůstaly ušetřeny toho, co věděli dospělí, a hry a bezstarostnost dětství je i v mé knize znát.
Patřila krutost k válce tak, že byla samozřejmá?
Zpovídám poslední žijící pamětníky. Smrt pro některé byla tak obyčejnou věcí, že překročili jako děti mrtvého a šli dál.., viděli doutnající mrtvolu Němce na sloupu a přitom se těšili na zmrzlinu u cukráře o ulici dál, viděli popravy zajatců, torza těl pilotů sestřelených letadel...Mnohokrát se mi stalo, že pro pláč jsem musel své otázky ukončit.
Zapomínáme rychle na naši krutou historii a pasujeme se do role obětí?
Naši dědové, babičky, otcové i matky jsou oběťmi války, o tom nesmí být žádná pochybnost. Snad každá rodina ztratila své blízké a nejdražší. Strach, nejistota, násilí, smrt byla krutou realitou jejich života a nikdo jim ho již nevrátí. Zapomínáme a zapomínáme velice rychle na válku. Ale jinak než oni. Oni se snažili jen zapomenout a my nesmíme dát zapomenout.
Co vy a válka?
Já válku nepamatuji a necítím se být její obětí. My známe válku jen z filmů a knih. A doufám, že tomu tak již navždy bude. Snad si kniha najde své čtenáře.
