Popisované myšlenky jsou důsledkem sociální fobie, což je úzkostná porucha, která působí tělesné a emocionální problémy v různých sociálních situacích. Sociální fobik má strach z lidí a z toho, že se před nimi jakkoliv ztrapní - často má nízké sebevědomí. Takovému člověku vadí styk s lidmi, telefonování, jedení na veřejnosti a nejraději je uzavřený u sebe doma. Sice moc dobře ví, že úzkost spojená s těmito činnostmi je iracionální, ale brání mu je dělat, což postupně vede k izolaci a stresu.
Jak to probíhá v reálném životě? Tady je příběh Klárky
Už od dětství se mi třásly ruce. Bála jsem se chodit do školky, s kamarády jsme se často hádali a sem tam si dali facku. Chvíli se se mnou někdo bavil a chvíli ne, byla jsem z toho špatná. Později se to stejné odehrávalo na základce a dokonce i doma. Prožívala jsem peklo, nikdy jsem nejela na tábor, nedělala to, co mě bavilo, a nebyla jsem naučená samostatnosti, protože kvůli fobii se mnou pořád museli být rodiče. Když mohli, doprovázeli mě skoro všude a vyřizovali za mne spoustu věcí.
Fobie vás může ovládnout natolik, že nemůžete mluvit ani s nejbližšími, jako je třeba přítel, přítelkyně nebo rodina. Nemůžete přijímat hovory, otevírat dveře, když někdo zvoní. Jen na ty dveře koukáte a bojíte se, kdo za nimi je, nebo koukáte z okna, kdo to je. Nebo vám dělá problém objednat si jídlo v restauraci. Nebo nemůžete chodit do práce, do školy. Nezvládnete si zajít ani k doktorovi, zubaři nebo na poštu. Nezvládnete si objednat něco z internetu, nemůžete dělat, co vás baví. Nemůžete se s nikým seznámit. Možná si s dotyčným podáte ruku, ale pak s ním nepromluvíte. Když chcete s někým mluvit, otevřete jen pusu a to je vše. Žádná slova z vás nevyjdou.
Jednoho dne mi mamka řekla, že mě objedná k psychologovi, ale já odmítala. Bála jsem se brát léky, ale nakonec jsem k tomu psychologovi šla. Předepsal mi léky a když jsem si vzala prášek poprvé, zdál se mi ošklivý živý sen. Ležel mi na zádech mimozemšťan, držel mi ruce a škrtil mě. Nemohla jsem dýchat ani mluvit, jen jsem brečela. Dodnes nevím, zda to byl opravdu sen nebo halucinace.
Rodiče chtěli, abych brala léky hlavně kvůli škole, protože jsem do ní nechodila. Bála jsem se chodit na praxe. Chodila jsem na kuchařku a měla jsem strach před žáky i učiteli vařit. Bála jsem se toho, že se ztrapním nebo že udělám něco špatně a učitelé na mě budou zase křičet. Za pár dní jsem léky přestala brát, motala se mi po nich hlava a měla jsem větší sklony k sebevraždě. Psycholog i rodiče mi řekli, že dostanu jiné léky, ale já odmítala. Podle mého jsou léky zbytečné, fobie se nikdy nezbavíte. Pořád bude ve vás.
Tento rok jsem se z ničeho nic přestěhovala za přítelkyní. Něco mi říkalo, že mohu odejít z domu. Přijde mi, že v hlavě mám něco, co mě ovládá. Někdy mě to ovládne tak moc, že nemohu ani těm nejbližším osobám odepsat nebo s nimi promluvit. Seknu se, jako by mi něco říkalo: "Ne, teď mluvit nebudeš" nebo "Ne, tam nechoď, jsou tam lidé". Plánuji znovu jít do školy a zkusit se konečně vyučit. Tak moc bych chtěla mít normální život a zažít to, co zažije člověk bez fobie.
Co na to odborník?
"Přestože je řada lidí přesvědčená, že sociální fobie je rys jejich povahy, a proto s tím nemohou nic dělat, není to pravda. Sociální fobie je dobře léčitelná úzkostná porucha. Možnosti léčby jsou v zásadě dvě, obě velmi úspěšné: léčba léky (zejména antidepresivy) a psychoterapie (zejména kognitivně-behaviorální terapie)," píše Ján Praško v knize Sociální fobie a její léčba. "Samotná léčba léky ukazuje výrazné zlepšení až u 70–80 % nemocných, podobných výsledků dosahuje kognitivně-behaviorální terapie. Pokud léčba jedním způsobem nepomohla, je možná i kombinace obou přístupů," dodává.
