Svrab většinou není důvodem k oslavě. Já jsem však tajně triumfoval, když jsem se dozvěděl, že se někteří stevardi RegioJetu nakazili. Ne, že bych jim to přál. Ale je to součást mojí konspirační teorie o nepřibližování se k podobným věcem. Nakonec, kdo by chtěl přijít domů s takovým netradičním dárkem z cest? "Mami, tati, přivezl jsem vám svrab!" Věta, která nezní moc poutavě.
Nejde o žádnou fámu nebo novinářskou kachnu. Svrabem se opravdu jeden ze stevardů zmíněného železničního přepravce nakazil a parazit infikoval i tři jeho kolegy. RegioJet sice okamžitě přispěchal s prohlášením, že cestující jsou v pořádku. Těžko předpokládat, že by se někdo zvednul a řekl: "Ano, pět, dvacet, padesát lidí se u nás nakazilo. Přijímáme odpovědnost a všem léčení zajistíme na naše náklady včetně dalších kompenzací." Tvrdit, že byli cestující po opuštění vlaku v pohodě, je dobré alibi. Nikdo nikomu nemůže po několika hodinách, natož dnech dokázat, kde k případné nákaze došlo.
Je krásné, že zaměstnavatel stevardy okamžitě po zjištění nákazy poslal k lékaři a ostatním doporučil, aby si tam došli také, když na sobě budou pozorovat něco podezřelého. Jak moc se postižení pohybovali na veřejnosti a přicházeli s lidmi ve vlaku z Prahy do Košic do styku, už raději nikdo nezmiňuje.
Informace o svrabu kdekoli je sama o sobě dost znepokojující. Ještě víc ale zaráží fakt, kde se onemocnění vzalo. "Pacient nula" se totiž údajně nakazil v jednom z bytů, kde personál RegioJetu přespává během delších cest. Prý se museli mnohdy natěsnat do pidimístností až v sedmi lidech. Několik z nich mělo spát na matracích na zemi, postele prý byly pokryté plísní a další detailnější hygienické nedostatky jsou spíš na pozvracení než delší popisování.
Příznaky jsou svědění, které se stupňuje v noci na lůžku a při zahřátí těla. Na kůži je viditelná vyrážka – chodbičky zákožek jako několik milimetrů až několik centimetrů dlouhé našedlé nebo narůžovělé, lehce vyvýšené nitkovité stopy s perleťově zbarvenou 2 až 3 milimetru velkou kupkou na konci. Nejčastěji postiženými místy jsou meziprstní prostory, okolí genitálu a prsních bradavek, hýždě, zápěstí, záhyby loketního a kolenního kloubu, podbřišek a místa, kde přiléhá prádlo.
Nevím jak pro vás, ale pro mě je to celkem odstrašující. Mohl bych skočit na řeči o tom, že šlo o ojedinělý incident a nic podobného se už nikdy nestane. To mě však ani nenapadne. Za prvé tomu nevěřím a za druhé ve mně neustále hlodá červíček pochybností, co všechno se ve veřejných prostředcích dá chytit.
Vzpomínám, že jedna moje kamarádka, když jsem ji zhruba před deset lety "donutil" jet pár stanic merem, odmítala na cokoli sáhnout. Raději riskovala, že si udělá bouli. Tehdy jsem ji nechápal. Dnes už ano. Můžete dbát na čistotu sebevíc, pak ale přijde něco jako svrab a můžete se jít klouzat. Ovšem s vajíčky pod kůží.
Netvrdím, že je auto nejbezpečnějším dopravním prostředkem na světě. Jasně, hrozí tam další nebezpečí. Ale pořád mi to přijde lepší, než doufat, že si nesednu na injekční stříkačku, spolucestující na mě neprskne kdovíjaký moribundus nebo nedostanu ránu mačetou od sedmnáctiletého floutka, který to viděl v počítačové hře. Každý prostě volíme své bezpečné cestičky. Tohle je ta má...
