Neobléká se k nerozeznání od kluka, vypadá normálně. Nosí dlouhé vlasy, obléká se řekla bych neutrálně, akorát ji absolutně nebaví kupovat si oblečky, převlékat se a nějak parádit jako ostatní holky. To právě bavilo mě, i proto jsem vždycky chtěla holčičku. Po celou dobu se mi nezdálo, že by měla nějaké velké problémy se sebou.
Říká, že jí nejde o to, jak vypadá na povrchu, ale spíše o tu vnitřní stránku. Vždycky si stěžovala, že jí vadí, že se nemohla narodit jako kluk. Nejdřív jsme to obě braly s nadhledem, jednou jsem jí řekla, spíš tak v legraci: "Tak se nech předělat, když ti to opravdu vadí." Jsem člověk, který si stojí za tím, ať si každý dělá, co chce, pokud tím neškodí ostatním.
Ale i tak si ani ve snu neumím představit, že bych měla náhle přijít o dceru a mít místo ní syna. Je to hrozně šílená představa a dcera mi už asi před rokem začala říkat, že o té změně pohlaví velmi vážně uvažuje a s časem je si prý čím dál jistější. Já osobně bych změnu pohlaví asi ještě překousla, ale kdyby byla se vším všudy. Tak trochu nenápadně jsem se dcery při té příležitosti zeptala, jestli se jí teda líbí holky.
Předpokládala jsem, že ano, když se cítí být kluk. Ale ona mi řekla, že ne, že se jí líbí normálně kluci a holky jí jsou "úplně ukradený". Mně to nedává smysl. Proč si chce tedy měnit pohlaví, když je stejně na kluky? Není to hloupost? To bude v budoucnosti kluk a chodit bude taky s klukem? Proč? Jak říkám, pochopila bych, kdyby se jí líbily ženy, a chtěla být tedy mužem se vším všudy, ale takhle? Můžete mi někdo vysvětlit, proč to tak je a jestli máte i nějaké zkušenosti s tím, když si váš potomek chce změnit pohlaví.
