Žižkov má v myslích některých Pražanů nepříliš dobrou pověst, o kterou se mimo jiné zasloužila i literatura. Vzpomeňme například součásti humoristické Bohatýrské trilogie autorů Rady a Žáka, kde je v Tajemství žižkovského podsvětí tato čtvrť vykreslená jako paralela k americkému Chicagu. Ten, kdo Žižkov skutečně zná, ví, že tomu tak není.
Místo mnoha jmen
Nejdříve se zde nacházela obec nazvaná Hory viničné. Zahrnovala větší území, než pouze to, které je dnešním Žižkovem. Od čeho je ono jméno odvozeno snad ani nemusím vysvětlovat. Rozkládaly se zde vinice, za jejichž rozvoj vděčíme našim dávným panovníkům a později snaživým lidem, kteří věděli, co Pražanům prospívá nejvíce. Jako obec vznikly ony Hory viničné v roce 1788, přičemž samostatnými byly od roku 1849. Nicméně již v roce 1867 došlo k přejmenování na Královskou Vinohradskou obec, která byla rozdělená v roce 1875 na Vinohrady I. a Vinohrady II., jež o dva roky získaly název Královské Vinohrady, zatímco Vinohrady II. dostaly jméno po husitském vojevůdci, Žižkov. Ten byl v roce 1881 povýšen na město, přičemž Královské Vinohrady se staly městem o dva roky dříve.
Žižkov vzkvétal, lidé zde nacházeli stavební pozemky v bezprostřední blízkosti hlavního města, a tak měl v roce 1890 již 42 tisíc obyvatel.
Zrod pražského Montmartru
Návaznost na Prahu činila ze Žižkova i nadále lukrativní místo a ještě před „připojením“ v roce 1922 sem byla zavedena jedna z prvních tramvajových linek. Navíc se zde nacházelo množství různých hospůdek a podobných podniků, které dodaly čtvrti ráz „pražského Montmartru“. Z toho důvodu do tohoto prostředí zapadly různé zajímavé osobnosti, z nichž připomínám např. Jaroslava Haška.
Na Žižkově se ovšem objevily i stavby vymykající se tomuto duchu. Šlo o činžovní domy i vily s puncem „velké architektury“.
Žižkov „neudolal“ ani socialismus
Éra po roce 1948 nepřála undergroundu v žádné podobě, a tak městští architekti pojali myšlenku, že se ze Žižkova vymýtí jeho bývalý ráz. Narýsovali vizi ulic, kde mizí domy s různými „podezřelými“ zákoutími. Měly je nahradit unifikované panelové domy, které by se od sebe nijak zvlášť nelišily a učinily by z této městské části, která se nyní nachází většinou v Praze 10 a částečně v Praze 3, běžné sídliště. Výstavba takových domů ale nepostupovala nijak horečným tempem, takže se podařilo většinu čtvrti uchránit od tohoto zásahu, jehož připomínku máme zachovanou pouze v okolí Olšanského náměstí. Žižkov je rovněž z oněch dob ozdoben věží Žižkovského vysílače, lidově zvaného „Bajkonur“, jenž byl uveden do provozu roku 1992. Nicméně nesmíme zapomenout na významné stavby minulosti. Jde především o secesní kostel sv. Anny na Olšanském náměstí a bez významu není ani novogotický kostel sv. Prokopa, který byl vybudován podle návrhu architekta Josefa Mockera v létech 1899-1903. Z novodobých staveb pak stojí za zmínku funkcionalistická budova odborových svazů z třicátých let minulého století.
Cimrmanovo poslední útočiště
Od roku 1992 zde můžeme nalézt klenot české humoristické a dramatické tvorby – Divadlo Járy Cimrmana. Slavný soubor, založený již ve druhé polovině šedesátých let, se sem, jak vidno, přestěhoval až po revoluci a od té doby zde zůstal. Zdeněk Svěrák, jenž hry napsal společně s již zesnulým Ladislavem Smoljakem, oslavil nedávno 80. narozeniny. Odkaz nezapomenutelného českého génia Járy Cimrmana zde stále žije v patnácti divadelních hrách, přičemž jedna z nich – Záskok – byla nedávno přeložena do anglické verze – „The Stand In“, aby potěšila i zahraniční návštěvníky. Veselohra o zaskakujícím herci Karlu Infeldu Prácheňském se k tomu podle tvůrců hodila proto, že z Cimrmanových děl obsahuje nejméně českých referencí. Nicméně i tak musel být text na několika místech pozměněn. Na divadelním jevišti je možno zhlédnout kromě cimrmanovského repertoáru mnoho dalších děl.
Žižkov je a zůstane součástí hlavního města Prahy, nicméně i nadále ponese významné svědectví o minulosti lidí, kteří hledali „své místo na slunci“ i jinak, než ve zběsilém shonu za ziskem.
