Jak se cítíte pár minut po představení?
Je to super, vždycky mám chuť na pivo.
Viděli jsme hru „S úsměvy idiotů“, která je plná básní a hudby. Na první pohled vypadá, jako že si jen tak hrajete, ale asi to tak jednoduché nebude?
Ano, ono to vypadá jako režie - nerežie, ale je to všechno nazkoušené na milimetr. Navíc si nic neodpustíme. Když někdo něco pokazí, zasmějeme se tomu.
Jak byste hru představil?
Myslím, že pod tenkou skořápkou klidné poezie se schovává obrovský bol a žal, který vidí
jenom někdo. Proto je to, alespoň pro mě, tolik cenné. Když si ty básně přečtěte třeba počtvrté a zjistíte, jak to Jan Borna dělá a jak si kolikrát dělá ze sebe srandu, tak vám jde mráz po zádech. Navíc Skoumalova muzika je velmi charakteristická. Pamětníci říkají, že to je přesně ono. V případě, že si člověk chce poslechnout dobrou muziku, kouknout na krásné chlapy a ženské a má trošku rád poezii, ať potom přijde.
Jste herec, hudebník i tanečník - co z toho vás baví nejvíc?
Záleží na tom, co právě dělám. Když jsem v souboru, tak tančím, když
přijdu do divadla, jsem plný představení.
Od dětství hrajete. Dovedete si představit, že byste dělal něco jiného?
Ono to tak přišlo. Začal jsem především tancem. Jsem v souboru, který zpracovává folklor jižní Moravy, kde nejen zpíváme, ale zabýváme se celým krajem. Zajímáme se o architekturu, jídlo a věci s tím spojené. Určitě si ale umím představit, že bych dělal něco jiného. Navíc jsem chtěl studovat dějiny, dějiny etnologie. Moc lidí to o mně neví, mámě jsem to řekl teprve nedávno. Měl jsem zaječí úmysly, člověk má občas všeho plné zuby. Mám rád i češtinu a četbu. Hodně čtu a mám široký záběr - od fantasy po dějiny Zairu nebo dějiny staré Afriky.
Vy jste v pohádkách vždycky za klaďase, chtěl byste například pořádného černokněžníka?
Strašně! Moc by mě bavilo hrát pořádného zmetka, nějakého podšívku, který pořádně zradí. Klaďák se hraje vždycky hůř. Klaďák, princ, to je veselé, ale není tam žádný vývoj postavy, kdežto záporák je mnohem pestřejší.
Co se vám vybaví jako první, když řeknu režisér Jiří Strach, s nímž právě na pohádkách hodně spolupracujete?
To je geniální člověk! Je strašně milý k hercům. My jsme takové blbé stádečko, občas ho neposloucháme nebo děláme blbosti. On nás s ledovým
klidem utiší a je z toho i pěkný výsledek.
Jakou roli nikdy nechcete hrát?
U mě souvisí s vysněnou rolí. Já bych nikdy nechtěl hrát Romea, to je tak špatně hratelné. To je hrozný slaďák v nejhorším slova smyslu. Je zoufale předvídatelný, a nejen proto, že ho všichni znají. Podle mě Shakespeare zabil Merkucia, aby nepřebil Romea. A Mercucio je TA vysněná role. Toho bych si fakt s chuti zahrál, dokud ještě nevypadám tak blbě.
Která role byla natolik skvělá, že jste nechtěl, aby natáčení skončilo?
Třídílný film Ireny Pavláskové Bludičky. Vůbec se bohužel neopakuje, a přitom to byl nádherný film. Rád bych si podobnou věc zopakoval. Šlo o těžkou, hnusnou, listopadově ubrečenou tematiku, ale bylo to skvělé.
Vaše prozatímní „TOP“ práce?
Šťastný smolař – pohádka, která stavěla na tom, že kominík je nešikovný. Já jsem i v normálním životě trochu střevo, což si docela sedlo a myslím, že je to i na filmu vidět.
Co vám víc sedí - jeviště nebo kamera?
Kamera, protože je milosrdnější na vizáž. Jeviště vám nic neodpustí. Navíc divadlo nedělám vůbec dlouho. Mám radši kameru, kde se v klidu připravím. To jeviště je sice honosnější, ale nemůžete přijít a říct: „Moment, pauza, já si přečtu textík.“
Co vy a festivaly? Blíží se jejich žně…
Měli jsme jeden oblíbený festival v Rožnově pod Radhoštěm - Rožnovskou valašku. Bohužel tento folklorní festival zrušili. Já festivaly v podstatě ani nepotřebuju, jezdím na výzkumy. Třeba teď mě čeká cesta na Slovensko. Vždycky si najdu materiál o kraji, do kterého jedu, najdu si člověka, kterému zavolám, přestavím se a jedu do skal, do vesnic. Jenom s krosnou, houslemi a lahví slivovice. Točím z toho, dělám fotky - přijdu do obce, mám tam nějakého toho „svého“ člověka, poprosím ho, aby mi zazpíval nebo řekl nějakou zajímavost z té oblasti.
Váš oblíbený autor?
Daniil Charms, Boris Vian, Charles Bukowski a další. Pak samozřejmě klasici, jako je třeba Tolkien. Čtu pořád. Máma říká, že nemůže číst v metru, že přejíždí, tak já čtu a přejíždím. I teď mám s sebou knížku, i když vím, že ji nevytáhnu.
Kdekoli vás tedy potkáme, budete mít knížku? Proč myslíte, že by lidé měli číst?
Ano, pokud ne přímo v ruce, tak ji mám s sebou. Dokonce, když jsme se s přítelkyní sestěhovali, neměli jsme pořádně žádné vybavení, ale musela být knihovna. Lidi by měli číst i kvůli tomu, že četba zpomaluje. Navíc v knížkách, to je něco, jako když se zaznamenává film. Kdybych měl poslední peníze, tak bych si místo mobilu nebo počítače koupil knížku. Kromě jídla samozřejmě. Doma mám i docela velkou rohovou knihovnu. Do veřejné knihovny nechodím, nezvládám knížky vracet. Ve své knihovně si knihy řadím podle abecedy a do kostičkovaného sešitu zapisuji názvy spolu s autory, rokem vydání a podobně. Miluju třeba i mapy, otevřu si atlas na půl hodiny a najdu si něco, co mě zajímá.
Máte rád pohádky, i když vypne kamera?
Jasně, mám. Navíc dělám i ve Studiu Kamarád, kde musím přemýšlet, jak jsem ty věci bral kdysi já jako dítě. Mně třeba máma dost četla a zpívala, což jsem hodně vnímal. Chtěl bych vybrat pohádky z různých dob. Moderní a staré, namíchat to pěkně, smíchat s dobrou hudbou a vytvořit audio knihu.
