Jak dlouho pracuješ v únikové hře The Chamber a jak ses k tomu dostal?
V Chamberu pracuju měsíc a poprvé jsem o něm slyšel, když jsem přemýšlel, co budeme dělat na narozky. Tehdy jsem vymyslel, že půjdeme do únikovky. Tak jsme našli tuhle, protože se mi líbila atmosférou, že to vypadalo fakt hezky. Tehdy se nám dokonce podařilo trhnout jim tam rekord, který vydržel asi čtvrt roku a od té doby už ho nikdo nepřekonal, pokud vím.
Potom za mnou někdy na podzim přišla macecha, která vede kroužek vycházek pro děti po Praze, s tím, že by pro děti chtěla zajímavou odměnu na Vánoce. Tak mně napadlo, že by je mohla vzít na únikovou hru, protože to je teď docela módní. Hledali jsme, kam by se dalo jít a jedna z možností byl právě The Chamber. Tam to vyšlo, takže tam těsně před Vánocema s dětma šla. Zatímco děti hrály únikovku, macecha si povídala s room masterkou, která tam pracovala a dostaly se během řeči na mě. Vyšlo najevo, že by se jim hodil někdo přesně jako já.
Takže jsme se zkontaktovali a měl jsem pohovor uprostřed svátků. Byl jsem si tak jistý, že tu práci dostanu, že jsem dal den před tím výpověď v Mekáči. Skutečně jsem tu práci dostal, v půlce ledna jsem byl ještě na zaškolení - abych si zahrál hru, kterou jsem předtím ještě nehrál - a na začátku února už jsem naplno nastoupil.
Když srovnáš práci v únikové hře s “běžnou” prací, v čem je to lepší?
Tak určitě je únikovka lepší v tom, že není tak dlouhá pracovní doba. Když je plno, tak je pracovní doba 6 hodin, tedy aspoň u nás. Ono se to asi liší únikovka od únikovky podle toho, kolik mají her a kolik času na ně hráčům dají. Takže je to fajn, že to není tak dlouhý a navíc je to dost nenamáhavá práce. Jediné, co člověk potřebuje, je nebát se vystupovat před lidma, bavit se s nima a něco jim povídat. Druhá věc je, že se nesmí bát zareagovat vysílačkou a někomu napovědět, co by měl dál dělat. Taky na to člověk potřebuje určitou dávku trpělivosti a empatie, aby z těch lidí přecejen v té hře neudělal úplná nemehla. (Smích) Protože občas se hráč zasekne na úplné banalitě, i když není hloupej, ale je potřeba mu taktně naznačit, že tudy cesta nepovede, nebo že se má zaměřit na to a to. Pro mě je komunikace s lidma velké plus, protože mi to vyhovuje daleko víc, než třeba práce za počítačem.
V únikovce pracuješ jako room master. Co to obnáší?
Je pravda, že velká část lidí, co u nás dělají room mastery, jsou z velké části herci nebo studují herectví. Room masteři jsou hlavní pracovníci, kteří tam jsou - já jsem taky jeden z room masterů. Dělám to, že když tam hráč přijde, já ho uvedu do toho, co je únikovka a do příběhu samotné hry, kterou tam máme. Pak ho provázím celou tou hrou, protože jsem na vysílačce a můžu mu radit, příp. ho zarazit, pokud dělá něco, co by dělat neměl. Na konci to zakončuje debriefing, což je takové zakončení toho příběhu, kde hráč zhodnotí průběh, dokončí hru, já hráčům udělám závěrečnou fotku a rozloučím se. Takže tohle všechno dělá room master.
Co tě na práci v únikovce baví nejvíc?
Je to hodně neobvyklá práce, takže člověka pobaví už jenom to, že řekne, kde pracuje a okolí na něj zírá a neví, co to vlastně je a že taková věc existuje. (Smích) Úplně nejvíc mě baví ta komunikace s lidma, používám i cizí jazyky - řídím je jak v češtině, tak angličtině. Zkoušeli jsme to i německy, protože jsme tam měli Němce, kteří moc nerozuměli anglicky. Když přijdou Rusové, snažíme se to vždy plánovat kolegyni, která je původem Ruska a máme tam i Polku, která si zase bere Poláky, aby lépe rozuměli. Větší zábava je, když přijde někdo úplně jinak jazykově vybaven. Třeba jsme tam měli tři Korejky, které rozuměli anglicky asi jako dítě v první třídě. My korejsky samozřejmě nikdo neumíme, takže bylo pak obtížný se s nima domlouvat. Zrovna jsem u toho nebyl, ale prý byly v té hře pak dost ztracený. (Smích)
Ale je fajn, že člověk pozná lidi různých národností a z různých koutů světa, protože když podívám na naši mapu, odkud k nám lidi jeli, tak jediný národ, který u nás ještě nebyl, je snad Afrika. Ale jinak jsme tam měli Libanonce, Izraelce, byli tam Brazilci, Korejky, Japonci, přijeli se na nás podívat i z Austrálie.
To je ta únikovka tak populární, že na ni jezdí lidé z celého světa?
Oni přijedou hlavně kvůli Praze. Tu hru spíše najdou na internetu na Trip Advisoru, což je takový cestovatelský portál a ve světě je hodně oblíbený, takže na něj lidé hodně dají. Podívají se tam a zjistí, že jsme s hodnocením hodně vysoko. Většinou jsme kladně hodnoceni právě zahraničními turisty. Takže oni si zjistí, že tam jsme a navíc že jsme hezky na ráně v centru, proto k nám chodí rádi.
Sice se může stát, že selže některá hádanka nebo zařízení, ale když se to vezme kolem dokola, řekl bych, že máme z únikovek, které jsou po Praze, asi nejlépe vyřešenou atmosféru samotné hry. Protože i majitelé se hodně snaží dbát na každý detail. Teď se budou otevírat dvě nové hry, které mají být tímto směrem ještě promakanější - např. ve hře Dům duchů se má hýbat nábytek, na zdi se mají hýbat obrazy, kříže a nevím, co všechno. Takže ty místnosti jsou čím dál náročnější na přípravu, ale o to intenzivnější zážitek má hráč, který hru hraje.
Stává se někdy, že hráč tu hru nevyřeší?
To se stává hodně často. Žádná hra, kterou najdeš, nemá 100% úspěšnost. To by byla špatná hra, protože by to znamenalo, že není vůbec náročná. Dá se říct, že čím náročnější ta hra je, tím víc lidi baví. Ale samozřejmě do určité míry. Třeba naše hra Hacker má úspěšnost jenom 20 %, taky je to vůbec nejnáročnější únikovka v Česku.
Jak to vidíš s touhle prací do budoucna? Je to tvoje vysněná práce?
U únikovky je jeden zásadní problém, a to v tom, že tím, že jsou to šestihodinové směny a ještě nikdy nevím, jak jsou obsazeny. Takže se třeba stane, že mám dopolední, ale první hra je třeba až od 13 hodin. Takže jsem tam pak za celý den dvě hodiny. Takže jsem tam podepisoval jenom DPP, protože tam není tolik hodin, aby to šlo na něco většího. To znamená, že únikovka je dobrá buď jako přivýdělek ke škole, nebo jako jedna z prací, které člověk má.
Já do toho ještě pracuju v DDM Praha 9 a vedu kroužky pro děti, což je taky práce snů, protože já děti miluju a pracuju s nima 14 let. Ale ani tím se bohužel nedá uživit, takže k tomu všemu ještě hledám něco na částečný úvazek, i když zatím vůbec nevím jak a co.
