LARP čili Live Action Role Play uspořádala Liga lidských práv a Centrum podpory transformace jako součást projektu „Na vlastní kůži – Destigmatizace psychiatricky nemocných pomocí předávání zkušeností“.
Hra na blázinec
Role si účastníci rozdělili tak, že devět bylo hospitalizovaných a čtyři představovali personál. Byla dána pravidla, že pacienti nesmí opouštět svojí místnost. Nesmí například do sousední sesterny. Tam se ovšem jedna pacientka tajně dostala, aby si odsud vzala svoji bundu, kterou ji nechtěli dát na vycházku. "Byla jsem ve stresu. Personál mne nutil oblékat erární oblečení a tykal mi. Hromadilo se to ve mne a pak jsem panu primáři řekla, aby šel do prdele," popisuje zážitky na závěrečné diskusi jedna účastnice.
Reálné zážitky
Akci ke konci navštívili i členové Studia 27, které vzniklo při organizaci Fokus Praha a sdružuje novináře se zkušeností s duševním onemocním. Ti přispěli do diskuze svými autentickými zážitky. "Když jsme měl jít do léčebny, tak mi máma koupila tepláky a měla starost, aby byly dost dlouhé. V psychoze jsem si to vyložil tak, že tam asi budu dlouho," popisuje změněné vnímání Tomáš Vaněk. Přítomná sociální pracovnice zase uvádí případ klientky, která byla na pavilonu 27 ve velmi špinavém svetru a sestry jí odmítaly dát čistý, že ji nemůžou převlékat dvakrát denně. Břetislav Košťál zase uvádí reálnou situaci, kdy při společném mytí pacienti stojí nazí a sestry je sprchují.
Útok na lidskou identitu
Diskutují se shodují, že oblečení je součástí osobní identity, která je ústavním oděvem narušena. Účastníkům Larpu byly odebrány osobní předměty, jako telefony a hodinky. "Bylo to jako v koncentráku, všichni do řady a všechno odevzdat. Zabavování osobních věcí bylo hodně nepříjemné," říká účastnice v roli pacientky. Personál se zase naopak bál, že nějaký předmět zapomenou odebrat a budou mít průšvih. Jedna pacientka si propašovala kosmetickou tašku s ostrými pilníky a schovala ji za záchodem, kde ji večer našla sestra. Odebrány byly i ženské tampony, což bylo vnímáno jako zásah do intimity.
Výhrůžky vlídným slovem
Na vizitě se probíral stav pacienta před odstatními, což také odpovídá realitě psychiatrické nemocnice a opakovaně to kritizovala ombudsmanka Anna Šabatová. "Připadala jsem si absolutně podřízená. Padaly výhrůžky vlídným slovem, např. Když budeš zlobit, zůstaneš tady déle a nepůjdeš na vycházku. Nikdo se nesmí odchýlit od zavedeného řádu, třeba si jenom jít lehnout na trávu. Kdybych sem někdy vážně musela, těžko by to moje osobnost přečkala bez trhlin," popisuje další pacientka. Jeden z účastníků dokonce v průběhu akce odešel, protože mu akce připomněla zkušenost se studijní praxí, kterou jako psycholog odmítá. "Když jsme byl na pavilonu 27, tak vizity probíhaly za účasti studentů a přišlo na ní třeba dvacet lidí. Vůbec se tam nedělaly individuální rozhovory ani žádné aktivity" popisuje skutečnost Tomáš Vaněk. "Zlepšení se člověk domůže jenom když komunikuje. Musel jsem tak přede všemi mluvit o svých sebevražedných myšlenkách," říká další člen Studia 27 Michal Kašpar.
Nucené volno
Po vizitě probíhalo osobní volno, které však účastnící popisují jako časovou deprivaci. "Když se člověk nudí, tak se čas hrozně vleče. Neměli jsme hodinky a museli jsme sedět společně v jedného místnosti," říká dívka v roli pacientky. Ve skutečnosti opravdu pacienti dostávají vynadáno, když si ve dne lehnou to postele, ačkoliv jim léky způsobují únavu. V LARPu si proto také nesměli lehat. Jedna z pacientek si zalezla pod stůl a všichni do ní štouchali. Vylezla, až když ji spolupacientka začala hladit. Během osobního volna nebyla puštěná televize a neměli k dispozici ani pastelky.
Výdej léků
Po obědě všichni brali léky a všem byla kontrolována pusa, zda léky spolkli. Táňa léky odmítala a pomocí vzkazů na lístkách naváděla ostatní, aby je také nejedli. V této hře šlo pouze o vitamíny. V reálu se pacientům, kteří odmítají brát léky, podávají injekčně.
Akce vidlička
Velké pozvižení vzbudila ztráta plastové vidličky. Personál to vyhodnotil jako nebezpečné a proběhla osobní prohlídka. Nejdřív společná a pak i individuální za dveřmi. Nakonec šel vrchní ošetřovatel prohrabávat popelnici a počítat vyhozené vidličky. Když se zjistilo, že ztracená vidlička ležela celou dobu na sesterně, personál se pacientům omluvil.
Seš blbej pacoš
Během arteterapie mohl každý nakreslit svůj strach. "Mohla jsem nakreslit všechny zlé lidi, uřvanou doktorku i svou matku," popisuje jedna účastnice. Černou pastelku nedostali, protože je prý moc depresivní. Nesměli pomáhat v kuchyni, protože to odporuje hygienickým předpisům. Skutečnosti odpovídala i role terapeutů, kteří měli hodinu na léčbu a další čtyři hodiny řešili administrativu. Večerní hygiena pak proběhla bez problémů. Personál řešil jestli má v noci držet hlídky, aby někdo neutekl. Nakonec si lékař lehl před dveře a každý kdo chtěl jít na záchod, ho musel vzbudit. Ráno se vztávalo v 7 rozsvícením velkého světla a halasným "Vstávejte!". "Nejhorší byl pocit, že nemůžu odejít. Nikdo se se mnou nebavil - ty seš blbej pacoš, tady máš prášky a běž," uzavírá debatující.
