(* 6. dubna 1986) je vedoucí výzkumného programu v oddělení sociální psychiatrie Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech. V roce 2009 absolvoval na Katedře sociální práce, Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2012 získal stipendium Nadace Zdeňka Bakaly. Nyní studuje doktorský program v Centre for the Economics of Mental and Physical Health, Institute of Psychiatry, King’s College v Londýně. Věnuje se výzkumné činnosti související s reformou psychiatrické péče, psychiatrické epidemiologii, sociální psychiatrii a ekonomii duševního zdraví. Dále se zabývá výzkumem efektivity zdravotních a sociálních služeb, výzkumem v oblasti sebevražd, stigmatizace a diskriminace.
S Petrem Winklerem jsme vydali již dva rozhovory: Psychiatrie je v ČR postavená na hlavu a Poruchy spánku, drogové epidemie a Centra duševního zdraví. V závěrečné třetí části jsme se zaměřili na jeho profesní život.
Na se zaměřuje vaše působení ve Velké Británii?
V Kings College v Londýně se věnuji ekonomii duševního zdraví a ekonomickým evaluacím. Zkoumání cost efektivity různých služeb a intervencí. Také sociální psychiatrii. V Česku dělám výzkum, na kterém se podílí i Kings College v Londýně a máme spolupráci v mnoha dalších oblastech.
Jak to řešíte v praxi, například s cestováním?
Občas tam zaletím, je to hodina a půl letu. Bývám tam asi dva až tři měsíce v roce. Obvykle tam bývám několik týdnů v kuse. Když jsem v ČR, tak ještě dolétávám na dvou až tří denní setkání.
Jaká je vaše odbornost?
Vystudoval jsem sociální politiku a sociální práci u socioložky Jiřiny Šiklové, se kterou jsem nejvíc spolupracoval. Zabýval jsem se vždy sociologií duševního zdraví. Sociální psychiatrie je hlavním mým polem. Ekonomii duševního zdraví jsem v ČR studovat nemohl, protože tady takový program neexistoval. Na Kings College dělám doktorát a kromě toho tam máme spoustu další výzkumné spolupráce.
Jednu studii jste věnoval vysoké míře bezdomovectví. K čemu jste dospěl?
Je to důsledek nízké míry efektivně vynaložených prostředků v rámci systému péče o duševní zdraví. To je dáno jednak podfinancováním a jednak by peníze mohly být využívány efektivněji. Hodně peněz EU jde na služby zaměstnanosti, protože zaměstnanost je považována za prioritu již od Lisabonského procesu. Výzvy jsou však formulovány na chráněná zaměstnání, jobkluby a další věci, které nefungují. Místo toho je potřeba podporovat umístění na otevřeném trhu práce – aktivní vyhledávání míst, začleňování do pracovního kolektivu, vyjednávání se zaměstnavateli na rozumných přizpůsobeních, nastavování sociální politiky, aby se zaměstnávání vyplatilo zaměstnancům, zaměstnavatelům i státu.
Kde jste pracoval před zaměstnáním v Národním ústavu duševního zdraví?
V NÚDZ jsem skoro pět let a před tím jsem pracoval mimo obor. Chtěl jsem jít na doktorát na některou ze zahraničních univerzit a po škole jsem dělal hlavně brigády, abych se mohl připravovat na přijímací proces. Při škole jsem získával různé pracovní zkušenosti, i třeba z Fokusu v Mladé Boleslavi.
Čeho byste rád ve svém oboru dosáhl?
V krátkodobém výhledu bych hlavně chtěl pomoci reformě v psychiatrické péči v ČR. Zasadit se o takové věci, které tady nejsou a víme, že by tady měly být. Jako národní akční plán prevence sebevražednosti, který je standardem ve všech evropských zemích. Možná několik desítek životů ročně by se tak ušetřilo. V střednědobějším horizontu bych moc rád, aby se nám podařilo dostat do klasického školního vzdělávání tréning v oblasti psychiky, jakousi psychologickou výchovu a výchovu k psychologické rezilienci a emoční odolnosti. To jsou zase programy, které v zahraničí fungují a v české školství strašně chybí. Dlouhodobá vize je celková transformace českého zdravotnictví nejen v oblasti duševního zdraví. Aby opravdu fungovalo na principech evidence a omezené prostředky se rozdělovaly průkazně. Ne na tom co se platilo vždycky a kdo je s kým kamarád, nebo kdo by udělal bordel v médiích, kdyby nedostal zaplaceno. Zdravotnictví by mělo fungovat na základě evidence.
