Na malém náměstí, kde stávalo kdysi slavné železářství, seděla na invalidním vozíku žena. Vedle ní stál kluk, který smutným obličejem obsluhoval kazeťák, z něhož se linula vážná hudba, a žena sedící na tom vozíku do toho pěla jako operní pěvkyně. Občas byla sice hlasem mimo hudbu, občas nestačila dechem, a pomalými gesty naznačovala problémy s pohybem těla.
Bylo na ní vidět, že jakýkoliv pohyb navíc ji unavuje, ale snaží se. Na zemi ležela miska na drobné dary, čili peníze, které za svůj zpěv dostávala od procházejících lidí kolem ní. Turisté jí házeli peníze do košíku na zemi, byla tam eura, české kovové koruny, ale i papírové bankovky. Dokonce procházející pár z Číny či Japonska tu paní obdaroval dvousetkorunovou bankovkou. Ona se vždy usmála a pomalinku poděkovala úklonem hlavy.
Když dozpívala, lidé začali tleskat a ona se s vypětím všech sil postavila na vratké nohy, přidržovala se vozíku a děkovala. Jak dojemné. Pak to přišlo jak blesk z nebe. Stal se boží zázrak.
Odněkud přišel rychlým krokem další chlap, něco pošeptal tomu, co obsluhoval kazeťák, ten ho ihned vypnul a začal rychle balit deku, kazeťák, a tašku s věcmi k občerstvení operní dámy. Nově příchozí totéž pošeptal také cosi té ženské na vozíku, a ta vyskočila z vozíku jako čamrda. Rázně se pevně postavila na nohy, odhodila ze sebe deku, málem ji mobil Samsung Galaxy S6 spadl na zem.
Sbalila deku, dala ji do tašky, ohnula se, sebrala misku s penězi, peníze vysypala do tašky s dekou, během vteřiny složila vozík, a všichni tři zmizeli kolem zkoprněných turistů, kteří nevěděli, která bije, směrem na most. Jak rychle jim to šlo.
Najednou dáma byla plná síly, elánu, a pohybové energie, rychlejší jak energie rozjetého Pendolina. Důvod? Ten byl velice jednoduchý.
Od náměstí se blížila hlídka městské policie. Když procházela kolem nás, asi té městské policii dodnes vrtá hlavou, proč všichni kolem stáli nehnutě, měli oči vytřeštěné na prchající trojici svatou, v čele s vyléčenou operní pěnicí. Asi doopravdy boží zázrak, nebo se potvrdilo pravidlo, že hudba uzdravuje.
Teď mě napadá zvídavá otázka na všechny čtenáře portálu www.čtidoma.cz. Jak vy byste řešili situaci, kdybyste se naneštěstí dostali do podobné situace, v které je Jirka i Iveta, o které jsem tu psal. Měli byste sílu se rvát dál se životem, odrazit se ode dna a jít nahoru, nebo byste to vzdali, nic neřešili, žili ze dne na den, co nám kdo dá, jako bezdomovec? Ano, nebo ne? Jaký je váš osobní názor na bezdomovce?
Bylo by moc zajímavé číst váš názor, úsudek, pohled na bezdomovce. Dostali jste se také na to osudové dno života? Jak jste se s tím vypořádali. Napište, dejte vědět do reakcí, třeba to někomu pomůže… Někdy stačí slovo, názor, postřeh nestranného pohledu a je vše jinak, lépe…
