Paní Kiňová, jak se vám daří?
Dobře, všichni jsme zdraví, to je hlavní. Tony teď nastoupí do školy, tak se připravujeme. Bude to samozřejmě náročnější, budeme se muset v péči o děti prostřídat. Ale v podstatě to děláme teď taky tak. Tatínek s ním chodí na fotbal, já jsem s malými dětmi. Věřím, že to zvládneme i s učením.
Jste na stále na všechno sami, nebo vám někdo s dětmi pomáhá?
Máme na výpomoc jednu paní, kterou nám zajistilo Rodinné centrum Milovice, je u nás 20 hodin týdně. Dneska je tu s námi dobrovolně (rozhovor vznikl na setkání vícerčat v Mirákulu).
Kolik je nyní paterčatům?
2. června jsme oslavili jejich druhé narozeniny.
Jaké je to s dětmi teď, když povyrostly? Dá se říct, v čem se vám ulevilo, a co je naopak náročnější?
Ono to nebude s tolika stejně starými dětmi a jedním větším nikdy jednoduché. Ale je to lepší, co se týká krmení. Nejhorší bylo, když jsem je kojila, protože nešlo krmit všechna miminka najednou. A teď? Pět stejně starých dětí se dá jen těžko uhlídat – zvlášť v tomhle věku, když už chodí (směje se).
Kam chodíte nejraději na procházky?
Asi nejvíce sem (do Mirákula. pozn. red.). Dostali jsme totiž minulý rok od pana majitele volný vstup až do věku patnácti let. Tak bych ráda i touto cestou za toto Mirákulu poděkovala. Dětem se tu moc líbí, máme to tu rádi.
A jak to zvládáte finančně? Pomáhají vám lidé?
Musíme to zvládat. Lidé nám občas pošlou nějaký balíček věcí – oblečení na děti třeba i starší, my jsme za to samozřejmě rádi. Všem za všechno, co posílají, děkujeme. Jinak to musíme zvládat – děti jsou to přece naše.
