Honza byl něco jako mudrc hrc drc, co řekl, názor, nebo porovnání, sedělo jak to co máme vzadu pod zády na nočník.
„Jo, chlapče, po čtyřicítce je to v prčicích. Každý je už tak nějak zajetý ve svém, druhý prdlačku ví, v čem, samota je taky na nic, a když pak najdeš někoho, kdo to mění, za chvíli ti to vadí. Začneš uvažovat pro a proti, nakonec z toho pro a proti blbneme všichni. Ve výsledku raději pro klid duše, abychom nezblbli z toho přemýšlení, tak to dokonale smetem do odpadu. Nakonec se oklepeme a začneme nanovo s bláhovou nadějí, že se to změní a až někoho najdeme,bude to jiné, lepší… A když pak oba mají to své zázemí, vyřešeny děti, finance, práci, koníčky, tak mi řekni, co jim schází než to občasný popovídání a užití? Absolutně nic. Užití je nakonec stejné tak i tak, a povídání, když nejste spolu více času a nic většího nezažijete, tak pak ani nemáš si vlastně o čem povídat, než pořád dokola pořád to samé. A to se fakt jednou přejí."
Jó, Honza ten se vyznal. Bylo mu 56 let, byl rozvedený, měl barák, spokojen sám se sebou, teda myslím si to, a bez ženský. Vystačil si sám. Kecal jsem s Magdou u stolku asi ještě hodinu, nakonec jsme semleli i dovolené a děti. Čas letěl jako bláznivý a museli jsme opustit čajovnu a mazat každý domu po svých. Moc se mi ale nechtělo.
„Tak co, Magdi, co s tím uděláme?" optal jsem se, když jsme míjeli koně a já na něj udělal gesto, jako že ne ne, tudy cesta nevede.
„Nevím, s tebou si prima člověk pokecá, tak nevím, sejdeme se ještě?" zhodnotila večer Magda pod koněm.
„No, pokecá, to jo, to já umím i sebe pokecat, ale Magdi, víš, čekat, co bude za rok, když jsi mi řekla, jak se v tom meleš. Asi by to nebylo to pravé ořechové, co myslíš?" napověděl jsem bezelstně.
„Víš, Romčo, jak jsme se bavili, došlo mi, že fakt asi bude lepší nic nehledat, být sama, mít ty přátele co mám, a když to na mě přijde, tak toho blba do postele na jednu noc vždycky najdu kdekoliv. Kor na netu," uzavřela Magda debatu, zda se někdy sejít či ne, a spiklenecky mrkla očkem po mně.
Taky to bylo jedno řešení. Nakonec jsme se rozešli každý po svém, a já si řekl že tohle je uzavřené rande s výsledkem zajímavého popovídání, výborného čaje, prostředí a zajímavě stráveného času. A ejhle hned se mě vybavila jedna kolegyňka z práce.
Rozvedená, jak se říká plně zajištěna, vlastní bydlení, prima hubatou malou dcerku, a věčně visící na seznamkách. Samozřejmě moje zvědavost se mnou šila a tak jsem se ji optal, co hledá, a kde je chyba že nenašla a nenachází, když podle vyprávění chodí z rande na další rande.
Následovala nádherná odpověď, ale měla jistou logiku.
„Víš jakou pohodu to přináší?“ No jak bych věděl, nejsem ona. Tak jsem zavrtěl hlavou a pravda byla na světě.
„Nechci se vázat, jen užít si. Ti cvoci jsou tak nadržení že jsou schopni čehokoliv. Tak si píšeme ve všedních dnech, hezky je nažhavím no a pak je víkend, a tak se s adepty sejdu, od pátka do neděle večeře, obědy, výlety, kultura, dárečky, no, a když chce víc, tak adiééé, maximálně kamarádská pusa.“
Zíral jsem na ni a ona dodala další detaily z tohoto seznamování.
„A víš kolik já tím ušetřím? Víkendy ani koruna výdaj, zažiji to co málo kdo, podívám se kam chci, mám vše doslova na tácu, občas vezmu i mladou aby si užila, oni se snaží zapůsobit a tak hezky cvakají a vozí, no neber to.“ Nebralo mě to. Tohle bych asi nezvládl. Mlela pak o tom, jak se dá i využít další lidi co toho dotyčného obklopují, co tím pádem zná, no správná to děva.
Jako protiklad se mi zase vybavil kamarád co také šmejdil po seznamkách, až s tím fláknul, přestal s tím že nenajde, prý na to nemá, a hle buch, žije se sousedkou z baráku, co bydlela tam kde on, a vídali se roky. Jo život, to je mrška.
Petr, jak se jmenoval, si postěžoval, že když se sejde s někým přes seznamku, (scházel se tak 3 x do týdne, byl na nějaké akční seznamce, i když to bylo už hodně dávno a každý ví, že tenkráte Internet a seznamování bylo úplně na jiné úrovni než dnes), no a jak se říká, chlap vždy platí.
Ono se řekne, posedíme a uvidíme, ale jak on řekl, když to sezení je za 300 -500 Kč, takže za měsíc jsou to tisíce a výsledek nula. Nevěřil jsem mu, ale musím přiznat, že občas jsem si na něj vzpomněl, když jsem poseděl s dámou, která by snědla i obsluhu, a při zaplacení jsem omdléval nad účtem. Což je tématem na věčnost.
Magda občas po tomto našem setkání zavolala na mobil, občas poslala příjemnou sms jak je, co dělám, nebo kam by jsme mohli jít, setkávali jsme se v centru města, zdrbli život, občas i rady do života když se nedařilo, a vše nakonec pro Magdu dopadlo dobře.
Magda našla toho pravého, a víte jak? Vrazila do něj nákupním košíkem v Obchoďáku, a jako omluvu ho pozvala na kavčo. Setkávali se, jezdili po všech čertech, dokonce občas brali i mne, já jsem v něm poznal prima kamaráda do života, a Magda prima přítele a později i milujícího manžela. Vzali se, a klape jim to dodnes.
Jo jo, kdyby tak člověk věděl, co ho čeká, to by se žilo… Anebo také by to bylo horší, než je. Ono stejně záleží jen a jen na nás jak si co a jak uděláme. Nic není náhoda.
