Rychloseznamka. Vůbec jsem nevěděl, do čeho lezu. Byla to novinka, na netu úžasné recenze, jaké je to super, jak se tam lidé našli, děkovné blablabla dopisy, ale realita… To už je o něčem jiném.
Samozřejmě jsem se musel přihlásit a modlit se, abych tam nebyl osamocený jako dědeček hříbeček v pustém lese. Předem jsem musel zaplatit poplatek za to, že někam vlezu. Dámy jsou na tom přece jen lépe. Pro ně to bylo zadarmo.
Další problém v seznamování je, že vlastně jakékoliv pokusy o hromadné seznamování neboli posezení a společenské akce jsou směřovány do kategorie 20-25 let, pak 25-30 a končí se s nabídkou seznamovaní. Když už se jo zadaří, věkem do max. 40-45 let. Dál ani ťuk.Takže ty dámy a pánové ve zralejším věku mají jako smůlu? Anebo v tom něco je? Bylo.
Byl zaplacen poplatek, a tak v den akce jsem stál před vchodem do velké místnosti v jedné moc hezké postarší budově na nábřeží u Vltavy. Dámy měly přednost, a pánové se shromažďovali u pultu s tekutinami. Na pozvánce bylo sice napsáno občerstvení v ceně, leč se pozapomnělo, že zadarmo v ceně je jen bublinková voda v plastovém kelímku v počtu jednoho kusu na hlavu. Ostatní pití a jídlo si loudile chlapskej o seznámení hezky zaplať na tvrdo.
Dámy se vytratily někam za jednou, co to asi měla na starost, po chvíli se otevřely dveře a pánové, račte dovnitř, dámy čekají na seznámení jen a jen s vámi. Vešel jsem s rozklepanými koleny do místnosti, kde byly v řadách stolečky pro dva. U nich seděly dámy, co se chtěly seznámit, a na stole velkým číslem na papíře byl stůl očíslován. Chtěl jsem rychle zasednout k první dámě s číslem 1, ale nějaký malý culící se brejlatý chlap asi tak kolem 55 let mě doslova odstrčil a už si dřepl rovnou proti ní.
Tak jsem zasedl k číslu, myslím tenkrát 10 či tak nějak. V ruce jsem měl blok poznámkový s propiskou, co jsem dostal u vchodu zadarmo, abych si prý dělal poznámky. Takže jsem si hned, jak jsem dosedl před dámu, udělal první důležitou poznámku…
Jsou tu drzý chlapi, strkají do mě a mně se tu nelíbí.
„Tak vážení,“ zvolala ta šéfová, co to měla na starost.
„Máte na seznámení 3 minuty, a pak po uplynutí se přemístíme k dalšímu stolečku.“
BING, ozval se gong a já se začučel do té dámy, co seděla přede mnou.
„Dobrý večer, Roman, jméno mé.“ Dáma se uculila a špitla: „Dobrý večer, Kateřina.“
„Co chcete vědět, co vás zajímá?“ řekl jsem.
„No, odkud jste.“ Z Marsu, pomyslel jsem si, když je to pro pražské účastníky tak asi z Prahy ne?
„Z Prahy, u Černého mostu, a vy?“
„Taky z Prahy,“ odpověděla dívenka asi tak o 10 let mladší.
„Čím se živíte,“ dostal jsem otázku. Jídlem a pitím, chtěl jsem odpovědět.
„Myslíte, jako jakou práci vykonávám? Upřesnil jsem dotaz.
„Ano, to myslím,“ odpověděla tajemná Káťa.
“Dělám sám na sebe, a jsem spokojen. A vy?“
„Taktéž,“ zněla odpověď Katky.
Pořád si zapisovala body do zápisníku stejného, jako jsem dostal u dveří. Připadal jsem si jak na technické s autem. Otevřete kufr, motor, opíšu si výrobní číslo, jaká je spotřeba, venkovní stav karoserie, a je to. Hodil jsem obligátní otázku.
„Hledáme oba asi stejné, jak jste na tom s časem?“ zvídavě jsem nahodil udičku poznávání.
„Nic moc, dělám dvě práce, takže jsem ráda, že přijdu domu a mám klid.“
„A o víkendu?“
„Jezdím za rodiči anebo se věnuji sportu.“
„A budete mít na toho chlapa vůbec čas?“ Tohle mě, holka, zajímá, pomyslel jsem si.
„Jak se to vezme. Musí mě prostě akceptovat, jinak má smůlu.“
„Ty taky,“ řekl jsem si, a chtěl něco dodat, když v tom GONGGGGG.
Nastalo stěhování mužské populace o stoleček dál. Dáma napsala moje číslíčko, co jsem měl připíchlé na svetru a hned do mě.
„Jméno…“ řekl jsem okamžitě celé i s příjmením, jak na výslechu.
„Kde pracujete a jakou funkci…“ taky jsem to práskl raději hned.
„Věk, děti, bydliště, zájmy“ chrlila to ze sebe naučeně, jen to frčelo. Tak, Romčo, řekl jsem si mezi odpověďmi, které si známkovala do notýsku, tahle je jistě z kádrového oddělení nebo z finančáku.
Zeptal jsem se na jméno, pak co dělá, a v tom GONGGG, Šup k dalšímu stolku.
Jen magor by si myslel, že za 3 minuty si sdělíme oba dva, co chceme slyšet a vědět, když vlastně nevíme nic o druhém, a já byl z toho tu vyvalený jak puk. Skákal jsem od stolu ke stolu, a už jsem přicházel do toho, jak se to asi dělá a dělat se to má. Nadechnout se a mlít hubkou tak, abych za minutu a půl ze sebe dostal tak nějak vše, co druhý protějšek zajímá, a ona taky minutu a půl, abych pak z toho ze všeho byl doslova vedle jak ta jedle venku v parku u vody…
Nevěděl jsem, co si čmárat za odpovědi, abych se vešel do limitu, a ještě vymýšlet otázky, ach jo. Takže to vlastně bylo jak na pracáku, Kdo jsi, co jsi, co máš, co děláš, zájmy a další.
Sakra, tohle asi nebude seznamka, to budou pracovní pohovory firem, co hledají nějaké rychlokvašky… To se dá takhle seznamovat?
Když to několikrát odpinklo, sebrali nám poznámky, a asi dvě dívenky je začali srovnávat a studovat.
Pánové se naparovali v pozoru, culili se na dámy a přitom koukali, kde a co by zadarmo vypili, luštili písmena v mobilech a sjížděli pohledy své vysněné tipy.
Pak se vyhlásili výsledky. Kam se hrabe sportka.
Číslo 1 se shoduje s číslem X, číslo dvě nenalezlo protějšek, a tak to šlo jedno číslo za druhým. Až se dostalo na mé číslo.
A kupodivu dva souhlasy byly o pokračující zájem se se mnou poznat. Fajn, tak řekni, babo hlásná, které to jsou, a já si s nimi půjdu někam v klidu popovídat, pomyslel jsem si a čekal odpověď. Omyl.
Normálně nás vyhodili, a že prý kontakt na tu, co by chtěla mě poznat, dostanu do mailu včetně spojení.
Tak já se ženu přes celou Prahu, funguji jako adept na zaměstnání, projdu výběrovým řízením a ani se nedovím, kam a ke komu jsem byl zařazen a proč, nebo vyřazen? Za 500 korun českých? Vyšel jsem ven, nadechl se, rozhlédl se kolem a v duchu si řekl: „ Živote já bych tě za tohle tak nakopal, ale i objal. Není s tebou nuda“.
Druhý den či třetí jsem měl v mailu jejich mail i foto. Odpověděl jsem, že mě to potěšilo, a že se rád sejdu na klidnější pohovor někde, kde bude klid. Dostal jsem odpovědi hned druhý den. První dáma to vzdala, očekávala od toho seznamování více, ale nenapsala co, sakra to byl fofr, a druhá by se ráda setkala, ale nemá vůbec čas. Možná o víkendu nebo příští týden. Je vás hodně, ozvu se. Pa, připojila k tomu debilního culícího se žlutého smailíka. Už se nikdy neozvala.
Takže touhle cestou se sice seznámilo pár věcí, například moje korunky s kontem těch, co to pořádali, vypil jsem bublající vodu zdarma, zůstala mi propiska, která propouštěla a bloček na poznámky, který letěl do koše. Mělo to ale jedno pozitivum. Bylo tam teplo, popovídal jsem si stylem otázka odpověď, a tolikrát jsem si přesednul od stolu ke stolu v čase tolikráte, že asi už nebudu mít šanci v životě si to zopakovat, jako tam za ten večer.
Také někdo z vás měl tu čest se takového seznamovacího kola osobně zúčastnit? Jak jste dopadli vy, a co s toho všeho bylo? Napište, podělte se o nevšední zážitky.
