Byť je Island prozkoumáván především cestovateli, mezi Českem a Islandem je jeden velice silný a velice málo připomínaný vztah. Jedná se o vztah literární. Mezi literaturou českou a islandskou je hned několik výrazných spojnic. Ta nejpodstatnější vede od nejznámějšího českého spisovatele současnosti. Od Milana Kundery.
Nejenže romanopisec na Island často jezdil, a dokonce v hlavním islandském městě, v Reykjavíku, dokončil svůj sedmý román Nesmrtelnost. Díky Kunderovi se v islandském překladu objevilo mnoho děl světového literárního kánonu. Zatímco Kundera byl – i díky svým častým pobytům – na Islandu populární už koncem minulého století, takový Franz Kafka či Hermann Broch tam "na růžích ustláno" neměli. Až díky překladům Kunderových esejistických děl, v nichž se autor Žertu či Nesnesitelné lehkosti bytí zmíněnými prozaiky široce zabývá, zapříčinily, že do islandského literárního prostředí šířeji pronikli tito čelní představitelé evropské literární moderny.
Ota Pavel Islanďan
V jednom ze svých esejů Kundera přibližuje knihu Labuť islandského spisovatele Guðbergura Bergssona, právě Kundera prosadil, aby byla tato kniha přeložena do francouzštiny. Do češtiny ji převedla nedávno zesnulá Helena Kadlečková, patrně nejvýznamnější skandinavistka, jež se zasloužila o mnohé výborné překlady islandských knih.
Vzhledem k islandsko-české literární provázanosti je velmi šťastné, že na odkaz Heleny Kadlečkové navazuje hned několik "jejích žáků". Mezi nimi jsou i Lucie Korecká a Marie Novotná, v jejichž překladu vyšla v nakladatelství dybbuk sbírka krátkých próz současného islandského autora Gyrðira Elíassona (* 1961) s názvem Měděné pole.
Je to již třetí autorova do češtiny přeložená kniha, před Měděným polem vyšla v roce 2013 novela Kniha od řeky Sanda a v roce 2013 prozaický soubor Mezi stromy. A vzhledem k předcházejícímu nastínění česko-islandských literárních vztahů je třeba podotknout, že Elíasson je rovněž překladatelem. Do islandštiny převedl romány Salmana Rushdieho či Williama Saroyana, ale i českou knihu Oty Pavla Jak jsem potkal ryby.
Co se může stát na několika stranách?
A doklad prozaikova vztahu k české literatuře najdeme explicitně i v knize Měděné pole. "Když mi umřelo morče, nedokázal jsem si představit, že bych si ještě někdy pořídil nějaké zvíře. Nedlouho poté jsem četl román Ludvíka Vaculíka Morčata a brečel jsem u něj." Krátké, většinou jen několik stran rozsáhlé povídky vycházejí z všedních, každodenních situací, jež prožívají zvnějšku viděno pasivní lidé (ano, často je protagonistou povídky spisovatel). Tyto situace se však vždy jakýmsi nenadálým – ačkoliv nikterak šokujícím – výbojem převrátí ve svůj pravý opak. Ne však způsobem, který by se při takovém vymezení nabízel – Elíasson skutečně není autorem velkých gest, a to i přesto, že se v jedné z jeho povídek člověk, jenž pozoruje hladinu, náhle změní v rybu.
Je totiž nutné si uvědomit, že výchozí konstelace Elíassonových povídek je, jak již bylo řečeno, na hony vzdálena opulentnosti. A v podobném prostředí se odehrávají i všechny následné mystické záblesky. Často skutečně nelze nahlédnout rozdíl mezi realitou a snem, avšak tento už trochu prachem zanesený postup rozehrává Elíasson velmi pozoruhodně – protože nenápadně. Či alespoň v nenápadných situacích, kolem nenápadných postav. Jako by si snad autor uvědomoval, jaké dojmy v nás vyvolávají pohledy na trochu mystickou islandskou přírodu.
