Nakladatelství Argo mělo zase jednou šťastnou ruku. Když v roce 2005 vydalo první část Kronik populárního amerického folkového, později folk-rockového hudebníka Boba Dylana, nikdo asi nemohl tušit, že až v roce 2018 vyjde druhé vydání této knihy, na obálce se bude skvět informace o tom, že kniha je od autora, jenž získal Nobelovu cenu za literaturu.
Když ji Dylan v roce 2016 obdržel, strhla se v literárním světě "oblastní debatní bouře". Jedni se rozčilovali, že Dylan není autorem literatury. Jiní jásali, mimo jiné proto, že porota oceněním Dylana dala najevo, že písňové texty mohou být považovány za plnohodnotně literární. Ať tak či tak, o jednom nikdo nepochybuje – pakliže Nobelova cena měla skončit v rukou hudebníka, nemohl jím být nikdo jiný než Dylan.
Jako když hraješ karty
Argumenty těch, kteří Dylana jakožto autora literátům rovnocenného obhajovali, směřovali vedle jiného i k tomu, že Dylan se sice proslavil především jako písničkář, ale na svém kontě má i literární texty. A vedle (básnické) sbírky Tarantule jsou důkazem tohoto tvrzení také Kroniky, jež v češtině vycházejí opět po třinácti letech.
První díl autobiografických Kronik (v originále Chronicles) začíná rokem 1961, kdy Dylan, tehdy stojící na prahu dospělosti, přijel do New Yorku, aby prorazil jako hudebník. Chronologicky pak končí Dylanovou spoluprací se slavným producentem Danielem Lanoisem, s nímž v roce 1989 nahrál desku Oh Mercy. Kniha se však žádného pevného chronologického řádu nedrží, takže končí tam, kde začala – u nahrávání Dylanova prvního studiového alba. Asi nejlépe popsal strukturu knihy sám Dylan: "Jako kdybych měl před sebou balíček karet, nějakou kartu jsem si z něho vytáhl, a o tom jsem spustil. Jsou tam velký díry."
Arogantní James Joyce
Jednou – a velmi zajímavou – z oněch karet tvoří i Dylanovy názory na lidi, jež jsme si uvykli vnímat skrze učebnice literatury, případně skrze televizní obrazovky. Zatímco Jamese Joyce považuje Dylan za toho "nejarogantnějšího chlapa", Bono z kapely U2 podle něj "má duši antickýho básníka a člověk si musí v jeho přítomnosti dávat bacha na to, co říká. Bono je taky utajenej filozof". Příznivě se Dylan staví například k Jacku Kerouacovi, k Allenu Ginsbergovi, k T. S. Eliotovi či k Francisi Scottu Fitzgeraldovi. A samozřejmě k Woodymu Guthriemu, jenž byl Dylanovi dlouhá léta největším a nedostižným vzorem a za jehož následovníka se Dylan považuje.
Zajímavou epizodu Kronik tvoří i ta, v níž Dylan popisuje, jak vlastně přišel ke svému pseudonymu: "Když jsem přijel poprvé vystupovat do Minneapolisu a zeptali se mě na jméno, bez přemýšlení jsem plácnul, že jsem Bob Dylan."
Stejně tak je pozoruhodné číst o tom, jak se Dylanovi zprotivila vlastní sláva. Zatímco jej všichni považovali za hlas Ameriky, hlas své generace, zatímco v něm kdekdo viděl Mesiáše, on chtěl být ze všeho nejvíc doma u rodiny.
Dylanovy Kroniky jsou intenzivní četbou, již doprovází charakteristický styl hudebníkova psaní. Dá se říci, že komplex knihy se překladateli Jiřímu Popelovi podařilo zachytit, na druhou stranu někdy zatahají "za uši" doslovně přeložené frazémy či jiné výrazy, jež v češtině tak docela nezní.
To však nic nemění na tom, že Dylanovy Kroniky mají potenciál oslovit nejen skalní fanoušky tohoto hudebního giganta.
