Že už si asi nepřečteme další díl slavné série o brýlatém kouzelníkovi a jeho přátelích, nedává spát mnoha zarputilým fanouškům po celém světě. Nelze se proto divit, že vznikají stovky a tisíce pokračování, za nimiž stojí právě členové mohutné fanouškovské základny. Svoje texty – obecně se jim říká fan fikce – si vyměňují, navazují na sebe, takže lze říct, že sedmi díly příběh Harryho Pottera neskončil.
Texty vznikající v rámci fan fikce se žádné velké popularitě netěší, obvykle se čtou tam, kde se píšou – v rámci fanouškovské komunity. Nedávno však jedna potterovská fan fikce vyvolala přece jen reakce širokého čtenářstva. Jednu kapitolu z Bradavic totiž napsal počítač. V rámci projektu Botnik Studios bylo všech sedm knih o Harrym Potterovi nahráno do programu, jenž dle korpusu výchozích textů nasimuloval možné pokračování. A výsledek je notně bizarní: "Uzamčeno," řekl pan Schodiště, ošuntělý duch. Sledovali dveře, řvali, jak strašně zavřené jsou, a žádali, zda by nemohly být nahrazeny kuličkou. Hermiona se rozplakala, heslo znělo: 'HOVĚZÍ ŽENY!' Celý text si můžete přečíst zde.
Insta, insta, instabásník
I Rupi Kaur využívá při své tvorbě elektroniku. Pětadvacetiletá indicko-kanadská dívka je patrně nejslavnější "instabásnířkou", tedy umělkyní, která svou tvorbu publikuje na sociální síti. Kromě Instagramu se dnes k šíření básnických pokusů používá také Facebook, Tumblr, případně Youtube. Ke kolegyním Rupi Kaur lze řadit například Hollie McNishovou či Kate Tempestovou. Žádná z nich však nedosáhla takového věhlasu jako Rupi Kaur.
Úspěch se přitom nedostavil s prvními básněmi, jež Kaur prostřednictvím Instagramu zveřejnila. Pozornost na sebe strhla díky jiné kauze. V březnu roku 2015 zveřejnila v rámci školního projektu fotografii, na které leží v posteli a v rozkroku má tepláky zamazané (falešnou) menstruační krví. Instagram jí fotografii dvakrát odstranil jako nevhodnou a Rupi Kaur se proti tomu výrazně ohradila. Tím si získala takřka ze dne na den desetitisíce fanoušků.
Díky tomu se její knižní prvotiny, jež nese název Mléko a med, prodalo přes dva miliony výtisků. Na konci loňského roku vyšla tato kniha i v češtině, vydalo ji nakladatelství Omega a básně přeložil Petr Teichman.
Co s chlupy?
Kniha je rozdělená do čtyř celků – zraňovaná, milovaná, opouštěná, odpouštějící – a v každé z nich se vyskytují texty, jež patrně mapují jeden traumatický blok, s nímž se musela Kaur vyrovnat. Kromě toho se v knize tematizuje pohlavní zneužívaní, problematika ženského těla, zranitelnost a v rámci sbírky si lze i všimnout sílících pseudofeministických tendencí lyrického subjektu: "všechno má svůj smysl / i chlupy na těle / proč by tam jinak byly" (báseň nazvaná "proč bojovat s tím, co je přirozené").
Srovnáme-li náklady, v jakých obvykle vycházejí básnické sbírky (v České republice se pohybují mezi třemi sty a osmi sty kusy), s miliony výtisků Mléka a medu, které se prodaly po celém světě, vnucuje se otázka: Co jen tu nehraje? Bude to nejspíš fakt, že texty Rupi Kaur se nazývají básněmi jen proto, že jsou nasekané do veršů. Jinak se hemží banalitami a klišé. Banalitami, jaké upoutají pozornost při projíždění Instagramem. A o to jde především. Úspěch Rupi Kaur tkví v tom, že píše "instabásně", jež mají k jakémukoliv rozměru poezie daleko.
