Po mocenském zvratu v únoru 1948 přemýšleli komunisté, zda nechají kandidovat ostatní strany, které byly zlikvidovány jako politická síla a tvořily pouze jakousi demokratickou fasádu režimu. Nejprve se KSČ usnesla, že v květnových volbách 1948 budou moci každá ze stran kandidovat sama za sebe, vznikne tedy několik kandidátek.
Strach soudruhů z více kandidátek
Nicméně Rudolf Slánský a další vrcholní komunisté se zakrátko začali obávat, že může dojít ke „vzkříšení“ nekomunistických stran, které budou bezprostředně ohrožovat právě nabytý mocenský monopol komunistů. Proto v dubnu 1948 změnili své původní stanovisko, a to na návrh odborů. Současně rozhodli, že bude existovat pouze jednotná kandidátka, kde byly předem rozděleny mandáty, a to poměrem 7 : 3 ve prospěch KSČ.
Těsně před volbami pak vznikaly agitační iniciativy na podporu jednotné kandidátky. Šlo to tak daleko, že se proměnily v jakési celostátní manifestace za jednotu národa. Rudé právo 9. 4. 1948 psalo: „Jednejte o zajištění skvělého vítězství nad reakcí rozvratníky, dosaženého v únoru, i jednotným volebním aktem. Navrhujeme sjednocení všech socialistických a pokrokových sil národa na podkladě jednotné kandidátky obnovené Národní fronty.“
Mladí agitátoři pak chodili za lidmi na venkově, ale nejen tam, a osobně je přesvědčovali o prospěšnosti zvoleného modelu hlasování. Zdaleka ne všichni lidé však na druhé straně souhlasili s použitím jednotné kandidátky. V jejich čele stanul prezident Edvard Beneš a ten Klementu Gottwaldovi řekl, že s ní nesouhlasí, protože znamená popření principu svobodného hlasování. Vyjádřil svůj nesouhlas v době, kdy se přijímala květnová ústava 1948, kterou nejprve odmítl podepsat.
Volební fraška
Volby 30. května 1948 tak připomínaly nefalšovanou frašku, i když měl volič možnost hodit do urny tzv. bílý lístek, což znamenalo nesouhlas s jednotnou kandidátkou. Nicméně těsně před volbami byla cíleně ve společnosti vytvořena taková atmosféra, že občan, který je věrný republice a myslí to s ní dobře (Gottwald), vhodí do urny jednotnou kandidátku, „zrádce“ a spiklenec naopak bílý lístek. Komunisté měli sice zajištěnou v parlamentu pohodlnou většinu, přesto raději nechali hlasování zfalšovat. To ostatně sám doznával generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský.
Soudruzi ale ani nedodržovali tajnost volebního práva a v některých okrscích stáli přímo za plentou a bděli nad voličem, jestli vhodil jednotkou kandidátku. Z tohoto pohledu pak působí apel, který zveřejnilo Rudé právo 12. května 1948, poněkud nepatřičně: „Naše volby budou provedeny v plné občanské svobodě a bez nátlaku z kterékoliv strany.“ Jednotná kandidátka dostala 92,8 %, což některé přední komunistické činitele, kteří očekávali takřka 100 %, poněkud rozladilo.
Stejným způsobem až do pádu komunistického režimu
Zmíněný mustr, tedy jednotná kandidátka, byl zachován až do zhroucení komunistického režimu v roce 1989. Další volby v roce 1954, které se konaly současně s volbami do národních výborů, pak přinesly jednotné kandidátce už kýžený zisk 99,2 %. Komunisté si volbami jakožto ritualizovaným aktem uměle stvrzovali vedoucí úlohu ve společnosti. Lidé k nim zpravidla bez většího zájmu chodili, protože ten, kdo je ignoroval, mohl mít v zaměstnání problémy. Neznamenalo to tedy na druhé straně, že ve skutečnosti s politickou situací souhlasí a vyjadřují jí nekritický souhlas či snad obdiv. A ani komunisté nebyli tak naivní, aby se domnívali, že i tak vysoká volební účast znamená bezprostřední a vroucí souhlas ovládaných s jejich politikou.
Změnu mohl přinést obrodný rok 1968, kdy mohla vzniknout půda pro to, aby se tento systém alespoň zčásti modifikoval, pokud by ovšem nebyl demokratizační proces přerušen násilným vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Jednalo se například o obnově sociální demokracie, která byla komunisty v červnu 1948 pohlcena, a o větším vlivu nekomunistických stran v politickém životě. Den 21. srpna 1968 všem podobným snahám učinil ráznou přítrž a systém zůstal nezměněn.
Až po roce 1989 přišla změna
Ve volbách 1971 probíhalo tedy všechno stejně jako předtím, s tím rozdílem, že volič měl možnost vyškrtnout daného kandidáta, což byl určitý posun oproti dřívějšku. Volební účast činila 99,45 %. Poslední volby s jednotnou kandidátkou se konaly v roce 1986. První demokratické proběhly o čtyři roky později, v červnu 1990, a byl to zcela zásadní rozdíl ve srovnání s dobou předchozích 40 let. Ve volbách, v nichž účast činila necelých 97 %, mohlo tentokrát svobodně kandidovat mnoho stran a hnutí. A mohly přirozeně také svobodně agitovat a ucházet se o přízeň voličů. I tak ovšem KSČ po listopadových událostech 1989 získala zhruba 1,5 milionu hlasů, což byl velmi dobrý výsledek po revolučních událostech. Drtivé vítězství slavilo Občanské fórum, které získalo téměř 4 miliony hlasů. Jednotná kandidátka tak byla definitivní minulostí, protože se nejednalo o skutečné volby, ale komunistickou parodii na ně.
Zdroj: autorský článek, Rudé právo 1948
KAM DÁL: Jeden politik odjel na zabíjačku, druhý na závody. Čechy to stálo 40 let svobody.
