Někteří válečníci se svým chováním podobali spíše divoké zvěři, s tím rozdílem, že neměli pud sebezáchovy. Lidé spolu z nejrůznějších důvodů válčí snad již od počátku věků. Není ale válečník jako válečník. Někteří z nich byli tak krutí a nemilosrdní, že se o nich mluví dodnes. Řada z nich vyhrávala souboje jen svou pověstí, soupeř se totiž často vydal na útěk ještě před bojem.
Mongolové
Tito byli zkušenými lučištníky, diplomaty i špióny. Na boj se pečlivě připravovali, a dokonce se snažili osvojit si techniky svých nepřátel. Mongolové se navíc zdánlivě nikdy neunavili, to dokazuje mimo jiné fakt, že na koni dokázali jet bez přestání až několik dní. Byli také neuvěřitelně krutí a jejich nepřátelům už jen z pouhé zmínky o nich běhal mráz po zádech.
Jedna z nejděsivějších historek, která o Mongolech kolovala, praví, že když dostali žízeň, podřezávali krky svým koním a pili jejich krev. Nepřátele bez lítosti stínali mečem a vítězství slavili brutální popravou přeživších.
Jejich kruté praktiky fungovaly. Nakonec ovládali území, které bylo velké zhruba jako celá Afrika.
Asyřané
Jednalo se o obyvatele malého městského státu v dávné Mezopotámii, který se díky svým dovednostem na bitevním poli začal poměrně rychle rozpínat.
Asyřané byli nemilosrdní válečníci, ale také skvělí inženýři. Zkonstruovali pohyblivé obléhací věže s rampami, a dokonce i beranidly. Byli profesionálními vojáky, kteří dobývali okolní města a naživu nechávali jen ty obyvatele, kteří se jim hodili jako posila jejich armádních sil. Ostatní nečekal zrovna pohádkový osud, mučení a zabíjení zajatců jim nebylo cizí.
Jeden z asyrských králů se chvástal tím, že po vítězství zajatcům uřezával paže, nohy, uši a nosy, stínal hlavy, které házel na jednu velkou hromadu, a také některým zajatcům vypíchl oči.
Další syrský král, Ashurnasirpal II, dobyl město Suru, kde mimo jiné přímo proti městské bráně postavil sloup a pokryl ho lidskými kůžemi, které patřily vzbouřeným náčelníkům.
Hunové
Hned několik spisovatelů tento kočovný kmen a jeho chování popsalo jako „bestiální divochy“. Jejich morální kompas nefungoval a o zdvořilosti nejspíš ani neslyšeli. Pochutnávali si na zpola syrovém mase zvěře, kterou se jim podařilo ulovit, a na kořenech. Od šelem, vlků či medvědů je dělilo opravdu málo.
Hunové vždy udeřili bez varování, a navíc pomocí zbraní s dalekým doletem. Šance na jejich porážku tedy byly mizivé. Při boji zblízka ale tyto šance nebyly o nic lepší, Hunové totiž jakoby postrádali pud sebezáchovy, bojovali bez ohledu na vlastní nebezpečí. Při svém drancování se zbavili všech, kteří jim stáli v cestě, neušetřili ani ženy a děti.
Vikingové
Tito severští mořeplavci si libovali v drancování klášterů a dalších náboženských institucí. Většinou v nich totiž našli nějakou lákavou kořist a jako pohané neměli k těmto institucím o moc více respektu než ke koňské stáji.
Někteří Vikingové, takzvaní berserkerové, věřili, že se na bitevním poli přeměňují ve vlkodlaky. Jejich zuřivost vůči nepřátelům by tomu odpovídala.
Mimo bojových schopností vynikali také jako řemeslníci. Stavěli obrovské dračí lodě a dokázali vyrobit nádherné a současně velmi účinné metrové meče zdobené drahokamy.
Zdroj: Ranker, Weird History
KAM DÁL: Vězni odsouzení k smrti, kteří se rozsudku vyhýbali pomocí baseballu.
