Koncept současných věznic je relativně nový. Dříve byla vězení spíše očistcem než místem, kde by se měli trestanci hluboce zamyslet nad svými činy před svým návratem do společnosti.
Na oddělené, lehce přístupné cely s vlastní toaletou a místem na spaní i na protažení mohli kdysi odsouzení zapomenout.
Vězení At Urga, Mongolsko
Tuto věznici, ze které dodnes přechází mráz po zádech, navštívil v roce 1918 otrlý americký průzkumník Roy Chapman Andrews, který měl tehdy velký problém uvěřit tomu, že něco tak děsivého, jako je At Urga, skutečně existuje.
Obyvatelé Mongolska ho vzali na prohlídku vězení At Urga, které tvořilo jen několik dřevěných rakví.
Andrews se s ničím podobným nikdy nesetkal. Vězni v Mongolsku zkrátka po celou dobu svého trestu pobývali v úzkých dřevěných rakvích vybavených pouze jedním malým otvorem, jehož prostřednictvím jim bylo podáváno malé množství jídla. V zimě mohli skrze tuto malou díru dostat i deku, to ale nebylo pravidlem.
Vzhledem k tomu, že se vězni v rakvi nemohli hýbat, svaly na jejich nohou kvůli nedostatku pohybu postupem času atrofovaly. Většina z nich se toho ale ani nedožila.
Ďáblův ostrov, Francouzská Guyana
Šlo o obávanou kolonii trestanců na izolovaném ostrově u pobřeží Francouzské Guyany. Z této kolonie bylo téměř nemožné uniknout.
Vězni na ostrově strávili celý den prací na cestách, které nikam nevedly, pod dohledem přísných dozorců. V noci byly spoutáni a ponecháni na pospas tamním netopýrům.
Na Ďáblův ostrov bylo přijato zhruba 60 000 vězňů a jen zhruba 2 000 z nich se z ostrova dostalo živých. Jedním z těchto šťastlivců byl i Henri Charrière, který o svém děsivém pobytu v trestanecké kolonii napsal knihu Papillon, která je v českém překladu známa jako Motýlek.
Predjamský hrad, Slovinsko
Šlo o vězení, které bylo součástí pevnosti Predjama postavené na úbočí hory ve Slovinsku. O její děsivou pověst se zasloužil loupežnický baron Erazem Lueger, který své nepřátele, zločince a vojáky snažící se jeho sídlo napadnout, házel do vězení, a to doslova.
Cela tohoto vězení byla hluboko mezi skalami, řada vězňů tak nepřežila ani pád do cely. Ti, kteří přežili, zpravidla zemřeli o několik dní později na následky svých zranění.
Mamertine, Itálie
Toto nechvalně známé vězení bylo na nějaký čas domovem dokonce i slavných křesťanských postav, sv. Petra a sv. Pavla. Uvěznil je tam nechvalně známý římský císař Nero.
Šlo o podzemní vězení, které tvořila dvě patra. Spodní část vězení byla přístupná pouze pomocí malých otvorů v horním patře. Vězni nedostávali dostatek jídla a byli vystaveni častému mučení. Mrtvá těla dozorci házeli do místa zvaného Cloaka Maxima, což byl jen sofistikovaný název pro tamní stoku.
Zdroj: Ranker, Weird History
KAM DÁL: Život králů nebýval tak honosný, jak se většina z nás domnívá.
