Když postihne duševní nemoc “obyčejného člověka”, je to jistě problém a tragédie pro něj samotného i pro jeho okolí. Pokud se ale něco takového přihodí v královské rodině a dokonce králi samotnému, s největší pravděpodobností to poznamená celou zemi. A tak se musela s královými záchvaty nenormálního chování potýkat prakticky celou druhou polovinu osmnáctého století také Anglie. Král Jiří III. byl totiž ve svém chování více než nevyzpytatelný.
Metabolismus nebo psychická nemoc?
Čím byly jeho záchvaty způsobeny? Ještě poměrně nedávno byly stavy, při nichž se nedokázal ovládat, a dokonce ohrožoval i svého syna Jiřího IV. tak, že ten jen se štěstím útoky svého otce přežil, přisuzovány tak zvané porfyrii. Pokud by to byla pravda, trpěl by král pravděpodobně dědičnou metabolickou poruchou, která se mimo jiné projevuje také neobvykle tmavou, do červena až do hněda zbarvenou močí. Král podle dobových svědků močil modrou tekutinu, což mohlo v té době být mylně připisováno právě této nemoci. Navíc závažná forma porfyrie se projevuje také epileptickými záchvaty, což jsou stavy, které by odpovídaly královu chování v těžkých chvílích jeho nemoci.
Lepší než šílenství
Porfyrie by měla z hlediska dobového výkladu na krále patrně milosrdnější dopad než choroba, kterou považují lékaři za skutečnou příčinu jeho chování v dnešní době. Jak se zdá, pravděpodobně totiž Jiří III. trpěl tak zvanou bipolární poruchou, tedy maniodepresivními stavy - duševní chorobou, při které se střídají tak zvaná manická a depresivní stadia. Lidé stižení touto nemocí tak v určitých obdobích mohou pracovat prakticky bez přestávky, srší nápady a energií doslova jako sopky a po chvíli je tomu zas přesně naopak.
Nebyl k zastavení
To byly patrně okamžiky, kdy král sepisoval stovky a dokonce tisíce dokumentů, a to jazykem tak květnatým a větami natolik dlouhými, že nad nimi dodnes můžeme jen žasnout. Podle vědců jde o věty i o mnoha stovkách slov, které složitě a šroubovaně rozvíjejí i velmi jednoduché sdělení. Kromě toho prý také nedokázal přestat mluvit, doslova blábolil bez přestání až tak dlouho, dokud neupadl do křečí a u pusy se mu neobjevila pěna. Musel to být poměrně krutý pohled na prvního muže monarchie.
Hluboké propady stranou veřejnosti
Pak ale přišla deprese a král se naopak musel stáhnout z veřejného života. S přibývajícím věkem se tyto stavy stupňovaly a byly stále častější - v takové chvíli se pak král ztratil svým poddaným z očí a odebral se do paláce Kew nedaleko Richmondu. To byly týdny, kdy jej zastupoval většinou jeho syn Jiří IV., jenž se ale u vlády netěšil velké důvěře, a tak se mnozí doslova těšili na chvíle, kdy se na svůj trůn znovu vrátí jejich oblíbený a poněkud šílený Jiří III. Ještě štěstí, že byla Anglie v té době konstituční monarchií a nějaký ten čas tak bez králových zásahů bez větších problémů přečkala.
Co krále proslavilo?
Jak to ale bylo s onou pověstnou modrou močí Jindřicha III., pokud nebyla způsobena nemocí? Podle všeho šlo o následek zásahu lékařů, kteří se krále snažili zbavit jeho blouznění mnoha - často až nelidskými - metodami. Jednou z možností léčby, kterou na svém panovníkovi vyzkoušeli, byly také odvary z hořce. Právě ten může změnit barvu téhle vylučované tekutiny.
Šílený, ale pracovitý a oblíbený
I když se Jiří III. po většinu svého života musel potýkat - jak dnes již víme - s duševní poruchou, která je velmi nepříjemná a zdravý člověk si jen těžko umí představit stavy, do kterých se nemocný v takových případech dostává, lid svého panovníka uznával. V dobách, kdy netrpěl a zdraví mu v rámci možností sloužilo, se stával velmi pracovitým a také odhodlaným panovníkem, a toho si jeho poddaní cenili. I tak ale do dějin vešel právě jako král s modrou močí, což mu na důstojnosti příliš nepřidalo.
KAM DÁL: Duše ženy se vrátila, aby se setkala se svojí dcerou. Znala všechny detaily
