Syfilis je choroba přenášená sexuálně, a není tedy divu, že se – zvláště v minulosti – jejím „vlastnictvím“ nikdo nechlubil. Je to ale součást života jako jakákoliv jiná, a tak se bakteriím, které jsou za její šíření zodpovědné, vždy dařilo víc než dobře. Kdo se ale od koho vlastně v Evropě nakazil jako první? Už její označení, se kterým se často setkáváme, tedy „francouzská nemoc“ by mohla být dobrým vodítkem. Ale co když jsou to jenom drby a pomluvy?
Nemoc „těch druhých“
Stát, na jehož území se rozšířila choroba zvaná syfilis, neměl u svých sousedů dobrou pověst. Nemoc to byla těžká, neléčitelná, a navíc později i ostudná. Není tedy divu, že se každý národ snažil svalit vinu na ty ostatní. Jako ve škole: „To ne já, to Franta“. A tak se stalo, že zatímco v Itálii, Německu nebo v Anglii se téhle pohromě říkalo nemoc francouzská, sami Francouzi ji měli za chorobu neapolskou. A jinde? Tak třeba ve velkém Rusku se o syfilidě píše v kronikách jako o nemoci polské, sami Poláci to tak samozřejmě nemohli nechat a její původ posunuli do Německa. Dánové či Portugalci trpěli při stejných příznacích nemocí španělskou a nejdál ze všech došli Turci, kterým nemůžeme upřít velkou dávku tvořivosti. Podle jejich mínění šlo o nemoc zavlečenou do jejich země jednoduše jakýmikoliv křesťany, národnost-nenárodnost...
Dárek od amerických indiánů
A aby ani toho nebylo málo, začali se s muslimy handrkovat také hinduisté, ale nakonec došli svorně k jedinému výsledku: Jsou to Evropané, kteří za všechno mohou. Přitom je velmi pravděpodobné, že do Evropy a pak i zbytku světa přišla nemoc až poté, co se Kryštof Kolumbus tak slavně vrátil ze své první návštěvy u amerických indiánských kmenů. Nebýt jeho objevné pouti, mohla Evropa ještě dlouho v klidu spát. To ostatně potvrzují mimo jiné i zápisy hovořící o návratu Kolumbovy flotily z Nového světa k evropským břehům. Žalostný zdravotní stav jeho navigátorů popsal přítomný lékař jako docela novou nemoc, s níž se dříve nikdy nesetkal. Indiáni ale prý dobře věděli, o co jde, a dokonce měli vyvinuté možnosti léčby. To ale Evropané netušili.
František I. Francouzský,
Jindřich VIII. Tudor,
Vladislav II. Jagellonský,
Alfons X. Kastilský a další.
Mezi umělci to byli například:
Franz Schubert, Oscar Wilde,
Vincent van Gogh.
Nemoc se však prý nevyhýbala ani církvi a papežům. O tom by bývali mohli vyprávět:
Alexandr VI., Lev X.,
Julius II.
A zapomenout nemůžeme ani na V. I. Lenina a Klementa Gottwalda.
Abychom byli spravedliví, je třeba uvést, že o nemoci většiny ze jmenovaných můžeme jen spekulovat podle dobových záznamů, které popisují jejich chování, jež vykazuje známky postupující choroby.
Táhli na Neapol a rozsévali syfilis
Kolumbovský původ syfilidy v Evropě podle vědců potvrzují také mnohé výzkumy, při nichž byly důkazy o této nemoci zjištěny téměř výhradně u koster mladších než z roku 1493. O její rozšíření na velkou část kontinentů se jen o pár měsíců později postarala při svém tažení do Neapole a zpět armáda francouzského krále Karla VIII. Vojáci nikdy nepatřili mezi sexuálně nejzdrženlivější skupinu lidí, a tak se na své cestě stavovali v každém možném nevěstinci, který potkali. Nákazu, kterou cestou do Neapole šířili, pak posílili cestou zpět. A protože tehdy ještě nikdo přesně netušil, jak je možné k syfilidě přijít, veřejné domy prosperovaly dál – a choroba měla volné pole působnosti.
Chudý i bohatý, šlechtic i komunista
Nová nemoc se nevyhýbala nikomu, byla stejně spravedlivá k chudým jako k bohatým. Jen na území našeho státu ve druhé polovině šestnáctého století z téměř sedmdesátky tehdejších šlechtických rodů vyhubila víc než polovinu. Později se nevyhnula ani lidem ze zcela opačné skupiny, když právě s touto chorobou zemřel třeba Klement Gottwald, a dokonce i jeho velký vzor – Vladimir Iljič Lenin. A nebyly to žádné veselé nebo snad alespoň rychlé konce. Po primárním stádiu, kdy se většinou nemoc projeví vředem, který se ale po několika týdnech zhojí, se po dalších týdnech objeví další příznaky postihující pokožku, uzliny nebo i vnitřní orgány. Může jít o vyrážku, bradavice a další útvary – vždy ale plné nebezpečných bakterií schopných šířit nemoc dál. I tohle stádium nemocný většinou přežije a syfilis se přesune do zálohy. Latentní nebo – chceme-li – skryté stádium pak trvá i roky, než se choroba přehoupne do třetího dílu smrtelného seriálu – a tady už jde skutečně o život. Napadena může být nervová soustava, vznikají nádory, rozvíjí se demence.
Neměli penicilin, měli problém
Dnes už víme, že se dá hlavně v prvních stádiích nemoc celkem dobře potlačit penicilinem. Ten ale po jejím vypuknutí lékaři používat nemohli, a tak šlo o nemoc bez slitování smrtelnou. Není divu, že byli nakažení lidé stigmatizováni a často vyháněni ze svých domovů. Není se čemu divit. Výhodu v péči měli snad jen ti, kteří se narodili do skutečně bohatých rodů. Mezi nakaženými přitom bylo takových víc, než bychom snad čekali.
Ani dnes nejsme „za vodou“
Jak jsme na tom dnes? Pokud bychom se domnívali, že lidstvo třeba právě díky zmiňovanému penicilinu se syfilidou skoncovalo, nemohli bychom se víc mýlit. Ročně je na světě diagnostikováno na šest milionů dalších nemocných. A protože jde bezmála výhradně o země méně rozvinuté, tedy o takzvaný třetí svět, je i léčba stále velmi problematická. Zdá se tedy, že ani nejbližší budoucnost velkou změnu nepřinese.
Zdroj: ncbi, stoplusjednicka, vitalia
KAM DÁL: Česku hrozí návrat závažných onemocnění, koledujeme si o pořádný průšvih. Ten přijde brzy, shodují se odborníci.
