Zní to skoro neuvěřitelně, ale bývalo to realitou. Česká republika do roku 2016 vlastnila nemalou část území v Tichém oceánu. Nešlo však o pevninu, ale o dno. Nejednalo se o tajnou základnu bohatých Čechů, kteří by si vytvářeli svůj ráj na zemi, ale o průmyslovou oblast, kde se na dně oceánu těžily nerostné suroviny.
Komu patří mořské dno?
Systém přerozdělování oceánského území mělo složitý vývoj. Určení, kdo kde může těžit nerostné suroviny, může vyvolat nemalý mezinárodní konflikt. V roce 1982 byla podepsána Úmluva OSN o mořském právu. Zde myšlenku mírového přístupu s vědomím toho, že dno oceánu je územím nás všech, podepsalo 157 států včetně ČSSR. Některé bohaté státy (Německo, Velká Británie), které se nechtěly dělit a omezovat, smlouvu nepodepsaly s tím, že si licence na těžbu budou přidělovat samy.
V roce 1987 iniciovala Moskva vznik organizace sdružující východní státy – Interoceanmetal Joint Organization (IOM). Státy z východu tak díky tomu měly právo na území o maximální rozloze sto padesát tisíc kilometrů čtverečních.
České moře
Svých 150 tisíc kilometrů čtverečních dostalo tehdejší Československo v roce 1991. Území Tichého oceánu, dva a půl tisíce kilometrů od mexických hranic, bylo připraveno pro geologický průzkum dna. Hlavním bohatstvím, které se na našem podmořském území nacházelo, jsou tzv. konkrece. Nerosty na sebe za svou miliony let dlouhou historii nabalily až čtyřicet vzácných kovů a několik chemických prvků. Těžba je od sedmdesátých let v tomto území pouze v přípravách.
Důvod, proč jsme o naše mořské území přišli, je ten, že těžba byla jen těžko ekonomicky zvladatelná. Nejdříve jsme v roce 1999 museli vrátit polovinu území a v roce 2016 bylo „české“ moře předáno státům s licencí na průzkum oceánského dna (Irsko, Velká Británie a Belgie).
Zdroje: redakce, irozhlas.cz, blesk.cz, denik.cz
KAM DÁL: Pohřebiště v centru Prahy: Objevili zde mumie, kostry řeholních sester, šlechticů i rytířů.
