Oficiální verze mluví jasně. Vše vzniklo během dokončovacích prací na střeše, kde klempíři špatně uhasili dřevěné uhlí v kamínkách, která rozehřívala páječky, aby mohli spojovat plechy na střeše. Otazníků je však kolem této verze více než odpovědí. Jiný národní mýtus však stojí u samého vzniku Národního divadla. Češi si na něj totiž opravdu nevybrali peníze na ulicích…
Na pravou míru
Národní divadlo je symbolem důležitého vzepětí utlačovaného českého národa. Období, kdy naše kultura získávala díky Josefu Jungmannovi, Františku Palackému, Boženě Němcové a mnohým dalším ztracený jazyk a sebevědomí, by nemohlo existovat bez legend a mýtů.
Jedna z těchto národních pohádek vznikla právě kolem zlaté kapličky. Občané bez šlechty, bohatých Čechů, sbírali krejcar po krejcárku od obyčejných lidí peníze, aby mohla vniknout stavba, jež připomíná to, co bylo v určité chvíli dějin skoro zapomenuto. Národní hrdost však stojí a stála na něčem, co s realitou nemá nic společného.
Údajné dámy stávaly každý den v pražských ulicích, aby zlomený národ přispíval ze svých nuzných prostředků nezbytné peníze. Určitě se obětavých našlo mnoho, ale zdaleka se nemohlo vybrat tolik peněz, kolik taková velmi nákladná stavba stála. Navíc, když se muselo Národní divadlo postavit v podstatě celé znovu.
Do velkolepého příběhu národa se totiž nevešla fakta. Zcela záměrně se opomnělo, že obrovské finanční prostředky na stavbu divadla poskytovala císařská rodina. Údajně neexistující česká šlechta však měla také své bohaté zástupce, kteří rozhodně nešetřili penězi, aby byla tato velmi důležitá stavba postavena. Jedním z nich byl třeba kníže Schwarzenberg. Stejně tak mezi mecenáši najdeme jméno hraběte Thuna či několik soukromých podnikatelů s různými národnostními kořeny.
Historie se opakovala i po devastujícím požáru divadla v roce 1881. Legendy znovu zdůrazňují, jak Češi na ulicích vybírali peníze na nové - a to ještě šlehaly plameny z toho původního. Paradoxem však bylo, že hned jak se císař Franz Josef I. dozvěděl o požáru Národního divadla, poslal z Vídně telegraficky zprávu, ve které přislíbil 100 tisíc zlatých na opravu. Další dary císařské rodiny následovaly.
Byť se i obyčejný člověk podílel svým malým dílem na stavbě obou projektů Národního divadla, tak pro jeho kompletní realizaci či opravu bylo nezbytné disponovat penězi z kapes bohatých mecenášů. Češi by si tak bez pomoci postavili mnohem skromnější budovu.
Spekulace kolem požáru
Vzhledem k tomu, že období Národního obrození pomalu rozdělovalo ve společnosti Čechy a německy mluvící obyvatelstvo, tak požár Národního divadla způsobil bouřlivou debatu o tom, že za tím jistě stojí Němci nebo Rakušané.
Oficiální verze, jak už bylo výše zmíněno, pracovala s nedbalostí klempířů, ale i mnoho let po tomto incidentu je patrné, že ne všechny důkazy tuto teorii potvrzují. Hlavním iniciátorem spekulací byl historik Miroslav Ivanov. Ten si nechal ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu udělat expertízu, která dokázala, že od neuhašených oharků budova vzplanout nemohla.
Podivných okolností, které vytváří podezření, že se vše vlastně odehrálo úplně jinak, je opravdu mnoho. Záhadná sebevražda nadhasiče Čeňka Diviše, v pražském vodovodu ten den znatelně poklesl tlak, praskla roura novoměstského vodovodu a hlavně dva klempíři, kteří údajně mohou za vznik celého požáru, byli Němci.
Zda šlo o záměr v konfliktní době mezi pražskými Čechy a Němci, či byl důvod zcela jiný, je dodnes nejasné. Rozhodnuí tehdejšího soudu však rozhodně nebudí důvěru.
