Plicní hypertenzi lékař nejčastěji objeví jako komplikaci jiného onemocnění srdce a plic. Má ovšem také celou řadu jiných příčin. Za jejím vznikem mohou stát autoimunitní onemocnění nebo plicní embolie. „Při chorobě se pacientům často nedostatečně okysličuje krev, což se mimo jiné projevuje modrým zbarvením rtů,“ potvrdil i MUDr. Pavel Jansa, Ph.D., kardiolog z II. interní kliniky – kliniky kardiologie a angiologie Všeobecné fakultní nemocnice a 1. LF UK v Praze.
„Při plicní hypertenzi dochází ke zvýšené námaze pravé komory srdeční, která se postupně zvětšuje. To může vést k jejímu postupnému selhání. Zároveň se nedostatečně okysličuje krev, proto pacienti trpí dušností, únavou nebo závratěmi a mdlobami,“ vysvětlil lékař.
Co je plicní hypertenze?
Když se Martin (23) začal v dětství častěji zadýchávat, zpočátku tomu nevěnoval pozornost ani on, ani jeho rodiče. Rychle však zpozorněli, když se Martin, tehdy nadějný sportovec, musel každých sto metrů zastavit a nemohl ani vyjít schody. Začal kolotoč vyšetření, na jehož konci si vyslechl diagnózu, se kterou bojuje dosud. „Bylo mi asi osm let, když jsme moje potíže poprvé začali řešit s lékaři. Nejprve měli podezření na astma, ale brzy jsme se přesunuli na kardiologické oddělení. Skončil jsem tehdy v Dětské nemocnici v Brně a poprvé slyšel diagnózu plicní hypertenze,“ vzpomínal mladý muž.
Tehdy mu vážnost nemoci nijak nedocházela, spíše mu vadilo, že musí trávit letní prázdniny v nemocnici. Plicní hypertenze je nemoc, při které se zvyšuje krevní tlak v plicích. To vede k nadměrné námaze pravé komory srdeční, která se postupně zvětšuje a může nakonec selhat. Stejně jako další pacienti trpěl dušností, únavou nebo závratěmi a mdlobami.
Rodiče se o mě báli
V dětské nemocnici lékaři Martinovi poprvé zavedli do srdce katetr z pumpy, která přímo do plicních cév dávkuje lék. Díky tomu se mohl poměrně rychle vrátit zpět do života. „S hokejem byl samozřejmě konec, skončil jsem i s tenisem. Pár let trvalo, než jsem se dostal do stavu, kdy bych se cítil úplně normálně a mohl zase sportovat. Do školy jsem ale chodil bez omezení,“ vyprávěl.
Na život s hadičkou v srdci si Martin zvykl poměrně rychle. Stejně tak jeho rodiče, kteří se museli naučit správně míchat a dávkovat léky, bez kterých by se Martinův stav začal opět horšit. „Jasně že v dospívání to nebylo úplně příjemné, nemohl jsem dělat to, co ostatní, třeba jezdit na tábory nebo školy v přírodě. Rodiče se o mě báli a musel jsem být pod dohledem nebo museli jezdit se mnou,“ říká.
Kdo ví, co bych dělal
Přes střední elektrotechnickou školu se později dostal až ke studiu filmařiny na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, a jak si sám uvědomuje, na jeho profesionální dráze měla podíl i nemoc. „Bůh ví, co bych teď dělal, nebýt plicní hypertenze. Je ale pravda, že při různých hospitalizacích jsem na filmy koukal hodně a i později mě to k nim táhlo, proto jsem začal dělat osvětlovače a později kameramana,“ přemýšlel Martin.
Jakmile se naučil dávkovat si léky, mohl se více osamostatnit. Jak sám říká, nemoc jej v ničem neomezuje. „Mohu studovat, ale i sportovat nebo cestovat. V tuto chvíli je nemoc stabilizovaná, nijak se nezhoršuje a většinu času o ní ani nevím,“ doplnil.
Zdroje: MUDr. Pavel Jansa, Ph.D., respondent Martin
KAM DÁL: Lucii Vondráčkové nevyšel další vztah? Na bouři jako s Plekancem to ale nemá.
