Historie poustevnictví sahá až do starověku a je úzce spojeno s náboženstvím. Jeho stopy najdeme v judaismu, hinduismu, islámu i v křesťanství. Poustevníkem byl obvykle mnich, který žil v poustevně na odlehlém místě, aby se duchovně očistil. V minulosti žili poustevníci ve vlastnoručně postavených chatrčích nebo jeskyních.
Živili se pěstováním plodin, zabývali se ručními pracemi, žebrali o almužny a později také spravovali církevní objekty, za což dostávali od vrchnosti jídlo. Ne vždy se však do samoty uchýlili lidé čistě z duchovních úmyslů. Někteří se před lidmi ukryli i proto, aby nemuseli platit daně, před hrozícím trestem i nuzotou.
Poustevníkem dobrovolně, rychle a rád
Ve 13. a14. století se poustevnictví nabízelo jako určitá forma trestu pro světskou výše postavenou osobu, která se provinila vraždou. Ve své podstatě se jednalo o vypuzení ze společnosti. Pro člověka, který ke svému životu společnost nutně potřeboval, to byl poměrně krutý trest, ale stále lepší než si vyslechnout ortel smrti.
Poměrně zajímavá je skutečnost, že husité sice mnichům z klášterů nemohli přijít na jméno a pronásledovali je, ale vůči poustevníků se tvrdě nechovali. Snad proto, že jejich způsob života pokládali za pokračování slovanských pohanských tradic, nechávali poustevníky většinou na pokoji.
Novobystřicko a poustevny
V 15. století založil řád paulánů v okolí Nové Bystřice několik pousteven, vedle nich tu vybudoval také mužský klášter, který se nacházel v dnešní městské části zvané Klášter. Tento řád se vyznačuje až asketickým způsobem života a striktním dodržováním slibu chudoby. Dnes už klášter paulánů zde nestojí. Císař Josef II. ho v roce 1785 nechal zrušit a v roce 1959 byl zbourán. Zůstal tu po něm pouze kostel Nejsvětější Trojice, který určitě stojí za vidění. Nabízí totiž pohled na unikátní mohutný oltář. V současné době řád paulánů má svoje středisko ve Vranově u Brna.
Umělé poustevny u hradu Sloup
V době třicetileté války se mezi šlechtou stalo velmi populární stavění umělých pousteven a různých meditačních či odpočinkových altánů. Zajímavým počinem bylo vytesání kaple s labyrintem ve skále u hradu Sloup, kde se šlechtický patron hrabě Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova staral o skupinu poustevníků. Ti pro veřejnost chystali pobožnosti. Později zde v 18. století žil poustevník Samuel Görner, který se proslavil výrobou dalekohledů, brýlí i zápalných zrcadel.
Bratrstvo ivanité
Jiní poustevníci se vedle duchovní očisty věnovali i léčitelství a byli výbornými znalci bylin a pomoc se zdravotními neduhy u nich hledali lidé z blízkého i vzdáleného okolí. Všichni však nežili příkladným životem. Velmi často měli poustevníci problémy s církevní hierarchií i s lidmi. Jejich nezávislost byla pravděpodobně trnem v oku pražskému arcibiskupství, které v roce 1732 sjednotilo poustevníky v Čechách do jediného bratrstva s názvem ivanité po první existujícím českém poustevníkovi Ivanovi.
Členové bratrstva velmi často pracovali jako kostelníci, hrobníci, zvoníci. Ale předpokládaného cíle nebylo dosaženo a neorganizované poustevnictví stále přetrvávalo. Marie Terezie pak zakázala bratrstvu přijímat nové členy a její syn Josef II. nakonec poustevnický život zakázal stejně jako kláštery, které nechal zrušit.
Poustevnictví v umění
V období romantismu byli poustevníci oblíbeným námětem mnoha literárních děl. Motiv poustevníka najdeme jak u Karla Hynka Máchy, stejně jako u Karla Jaromíra Erbena. V 19. století se s poustevnictvím setkáváme již s jako přežitkem, přesto na území Čech ještě žilo v té době asi pět poustevníků.
Ve 20. letech okouzlil poustevnický život malíře Václava Matouška, který byl žákem Alfonse Muchy a také mu pomáhal při tvorbě slavné Slovanské epopeje. Václav Matoušek žil pod hradem Týřov a do samoty se uchýlil proto, že se zklamal v lidech a útěchu našel právě v přírodě. Ostatně proslavil ho spisovatel Ota Pavel ve svém díle Fialový poustevník.
Poustevnictví v současnosti
I v moderní době se najdou osoby, kterým poustevnický způsob života naprosto vyhovuje. V Čechách a na Moravě bychom našli několik takových jedinců, kteří se raději uchýlili do samoty a jsou vázání soukromým nebo veřejným poustevnickým slibem.
Kdo se chce stát poustevníkem, musí mít za sebou určitou životní i duchovní zkušenost a být prostý všech romantických představ o poustevnickém způsobu života. U poustevníka se předpokládá dvouletý noviciát a šest let období slibů a také tělesná a psychická způsobilost. I když poustevník žije v samotě, musí mít přístup k lékařské péči a k duchovním svátostem.
Zajímavá je kniha Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři autora Aleše Palána, který zmapoval život šumavských poustevníků, jež dali vale společnosti a odstěhovali se do lůna přírody.
