Vrozené dispozice nehrají roli
Dalmatin je původně lovecké plemeno a s liškou jsou největší kamarádi. Naopak, zdá se, že ten lovecký pud je spojuje. Ovšem nejvíc legrace si liška užije se šarpejem. Ten se postaví jako soška čínského bůžka u chrámu, zvedne hlavu a vyhlíží lišku po výškách. Ája přiskočí, kousne ho do zadní nohy, hbitě uhne a a nic…Šarpej stojí jako socha dál…. Střelhbitě ho podběhne, otře se mu o bok, chytí ho pod krkem, zalomcuje s ním a a nic…..Šarpej – socha stojí dál…. Liška chvíli přemýšlí, čím by ho strhla do hry, ale když vyčerpá všechny možné výzvy, skočí mu na záda a se smíchem se taky dívá nahoru a vyhlíží lišku po výškách….Několik minut tak tvoří dokonalé sousoší. Nazvala bych tuto skulpturu ,,Vizuální hon na výškolišku.,,Posléze liška seskočí a šarpej důstojně dojde k její misce, dlouho honí zbylý kousek masa na dně a pak se tento úlovek snaží spolknout. Ája ho zespodu pobaveně pozoruje a pak se na mě podívá s útrpným výrazem: Ten chudák by v lese umřel hlady, vždyť tu potravu nemůže najít ani ve své vlastní hubě?! A výkon se spolknutím masíčka šarpíka tak vyčerpá, že si elegantně lehne a do tří vteřin nejenže usne, ale začne hlasitě chrápat.
Čtěte první díl povídky: Hon na lišku
A liška Ája?
Ta si lehne proti němu a s hlavou na stranu sleduje ten pozoruhodný koncert…Tak takto asi probíhají naše domácí hony na lišku, z kterých vyplývá, že si zvířata žijící ve společné domácnosti vždy dovedou najít společnou řeč a nikdy jsem se nesetkala s agresivitou té či oné druhové strany! A že už jsem zažila neuvěřitelná přátelství…Fretka Čačinka s potkanicí Mišpuškou, andulku Pepíka s kočkou Eliškou nebo jezevčíka Batulku pasoucí malé králíčky. A opět se vrátím k lidem. Proč se tvor, který neumí vládnout ani sám sobě tak tvrdošíjně nazývá vládcem této planety?! To mi prostě nějak nejde do hlavy.
Připravila: Dagmar Šimková
