Pana Adama potkávám na peróně benešovského nádraží před císařským salonkem.
Jaké to je na benešovské noclehárně?
V sedm ráno odcházíme a v osm se můžeme vrátit na denní centrum. V poledne máme jídlo, ve tři odpoledne zase musíme odejít a můžeme se vrátit v sedm večer na vyspání.
Jak se vám stalo, že jste se dostal do takové situace?
Spousta ubytoven je zrušená. Byli jsem tady v Benešově na ubytovně a šest let jsme si všechno platili. Majitelka pak ubytovnu zrušila, že tam budou dělat kanceláře a prostě nás vyhodila ven.
Odkud pocházíte?
Já jsem z Týnce nad Sázavou a moje přítelkyně je z Benešova.
Máte nějaké sociální dávky?
Máme, v pondělí jsem byli podepisovat dávky na další měsíc, ale pak musíme týden čekat, než přijde složenka na tři tisíce a za další týden stravenky za tři tisíce.
Jak to chcete řešit dál?
Já nemůžu pracovat, protože mám nehybnou ruku a nikde mě nevezmou. Od půlky března máme slíbenou novou ubytovnu v Benešově. Musíme to nějak vydržet. Úřad práce nám snad na ubytovnu přispěje.
Nemáte nárok na invalidní důchod?
Na úřadě práce mi to doporučovali. Byl jsem na důchodovém a vypsal jsem si žádost, ale z Prahy mi odpověděli, že až tak za rok. Pak si prý můžu znovu požádat.
Co máte s tou rukou?
Mám ji po úrazu celou sešroubovanou. Dělal jsem v lese, když přišel vítr a byl polom a spadl na mě strom. Stalo se to asi před pěti lety.
Děkuji Vám za rozhovor a ať se z toho dostanete.
Alena Králíčková: Život na ulici je těžký, ale jsou i pozitivní příběhy
