Zatímco vilu, kterou na zakázku Fritze a Gerty Tugendhatových projektoval německý architekt Ludwig van der Rohe, použil ve svém románu světoznámý spisovatel Simon Mawer, čímž se Tugendhat výrazně proslavila i za hranicemi Česka, střešovickou památku nejeden kolemjdoucí mine bez povšimnutí. Možná kvůli vnější strohosti. Ta je však vyústěním komplexního a svéhlavého pojetí stavby jednoho z nejvýznamnějších architektů 20. století Adolfa Loose.
Architekt i esejista
Loos žil v letech 1870 až 1933 a architekturou se zabýval nejen prakticky. Napsal také množství pozoruhodných esejů, s jejichž znalostí lze lépe zodpovědět otázky, které nás při obhlídce jeho děl mohou napadnout. Proč je kupříkladu Müllerova vila v pražských Střešovicích zvnějšku tak nepřístupná, chladná a v podstatě nezajímavá? Loos tvrdí, že vila je v první řadě obytný prostor. Není proto podstatné, co si o ní myslí kolemjdoucí. Důležité je, jak se cítí ten, kdo je uvnitř. V eseji Ornament a zločin pak píše, že dává přednost kráse použitého materiálu, nikoli líbivým a bezpředmětným detailům.
Obě prohlášení se potvrdí návštěvníkům Müllerovy vily. V interiérech skutečně zvlášť vyniká masivní mramor či lesklé dřevěné obložení. A především až poté, co spatříme interiér, poznáme, jak zajímavým a komplexním dílem vila skutečně je.
A také netradičním. Nejen minimální zdobnost odlišuje vilu od jiných, často navštěvovaných pražských domů, její návštěvníky zaujme také velmi neobvyklá práce s prostorem. I za ní stojí teorie. Konkrétně ta, kterou Loos nazval Raumplan (tedy plán prostoru) a kterou podle vlastních slov právě v Müllerově vile dovedl k dokonalosti. Jejím východiskem je názor, že architekt by měl při projektování místností zohledňovat jejich funkci. A funkci pak přizpůsobit prostorovou strukturu místností. Uveďme na příkladu. Salón, kde se chce člověk uvolnit a odpočinout si, by měl být prosvětlený a prostorný, oproti tomu jídelna, kde se převážně sedí, může mít snížené stropy a minimum volného prostoru.
Funkčnost a prostorový pragmatismus zohledňoval Loos nade vše. Těmto dvěma složkám podřizoval ostatní a nepřijímal přitom normy týkající se interiérových proporcí. A tak nás vzhled – ale i rozměry – většiny místností přinejmenším překvapí. Každá místnost je kupříkladu jinak vysoká, někde chybí stěna, někde dveře. Nutno však dodat, že všechny detaily si architekt promyslel a předem si připravil argumenty, jimiž by se mohl bránit proti případným námitkám. A právě díky jeho esejům se s těmito argumenty můžeme obeznámit i dnes.
Krušná historie
Stejně jako brněnská vila Tugendhat byla i Müllerova za socialismu znárodněna a nebylo s ní nakládáno právě ohleduplně. Zrovna tak s vdovou po Františku Müllerovi, Miladou Müllerovou, které byly ponechány pouze dvě místnosti, aby se do ostatních mohly přesunout všelijaké orgány státní moci. Naštěstí byla paní Müllerová natolik prozíravá, že za cenu velkých ztrát rozdala a rozprodala velkou část vybavení vily. To tak mohlo být po pádu režimu skoupeno a vráceno na původní místo.
V roce 1995 získalo objekt do správy Muzeum hlavního města Prahy. Po rozsáhlých rekonstrukcích byla vila v roce 2000 zpřístupněna veřejnosti. Dnes se v ní pravidelně konají komentované prohlídky. Pokud se do Müllerovy vily budete chtít vydat, je nutno si účast na prohlídce předem rezervovat. A lépe s předstihem. Protože i přesto, že vila možná zcela nezaujme na první pohled, více a více lidí shledává, že ten druhý už rozhodně stojí za to.
