V roce 2019 není zvláštností vlastnit japonský nebo asijský vůz. Naopak. Evropští spotřebitelé zatím kašlou na pud sebezáchovy velící kupovat výrobky vlastní země nebo alespoň kontinentu. Značky Toyota, Nissan nebo Mazda (a horší) doslova zaplavily naše silnice. Jde samozřejmě o ohromnou konkurenci domácích výrobců. Vždy tomu tak ovšem nebylo.
Vlastníci vozů z Nipponu byli ještě v 70. letech v západní Evropě zpravidla jen terčem posměchu a vtípků. Výrobky zmíněných automobilek totiž platily za technicky méněcenné pokusy o kopii. Vlastnit „levný japonský vehikl" nebylo ničím, na co by mohl jeho vlastník (až na doktora Blažeje z Nemocnice na kraji města) být hrdý. Japonská hrozba se tehdy zdála být hodně daleko a málokdo tušil, že tuto vlnu budou následovat vlny korejské a čínské…
Opatrné a nesmělé krůčky
Podobně tomu bylo na jezdeckém sektoru Formule 1, kde se Japonci až do poloviny 70. let prostě nevyskytovali. Když se Honda v 60. letech do královské třídy odvážila poprvé, tak se spoléhala výhradně na zkušené americké a britské piloty.
Prvním Japoncem, který se vážně pokusil o starty v Grand Prix, byl tehdy osmadvacetiletý Hiroši Fušida, který se roku 1975 dvakrát pokusil o kvalifikaci v beznadějné konstrukci inženýra Masaa Ona jménem Maki. Podobně jako silniční vozy z Dálného východu tehdy Fušida a celý japonský tým sklidili jen posměch. Nutno říct, že naprosto právem.
1976: Výlet do neznáma s mnoha otazníky
K opravdové invazi z Nipponu ovšem mělo dojít ruku v ruce s pořádáním prvních dvou Velkých cen Japonska v letech 1976 a 1977. Svět byl tehdy „mnohem větší“, než je dnes. A když Ecclestoneho cirkus Formule 1 koncem října 1976 poprvé cestoval pod posvátnou sopku Fudžijama, byl to pro většinu účastníků výlet do neznáma. Jak sportovně, tak i kulturně.
„Na silnicích tam jezdila auta, o kterých jsme doposud neměli ani ponětí, a jedli jsme pokrmy, u kterých jsme dokázali s jistotou identifikovat jen páru nad hrncem,“ popsal americký novinář Pete Lyons. Jistě, bylo tu několik málo evropských jezdců, kteří tam již někdy s Formulí 2 nebo sportovním vozem startovali. O vražedném a latentně nebezpečném Fuji International Speedwayi z roku 1965, který byl v zásadě koncipován jako ovál pro americké pojetí motorsportu, ovšem věděla drtivá většina z nich jen z doslechu. „Připomíná mi Pergusu. Ale tu, jak to tam vypadalo před deseti lety,“ popsal jeden ze znalců trati ležící sedmdesát kilometrů západně od Yokohamy.
Senzační domácí samuraj
Vedle konstrukce Kenži Mimury jménem Maki F102A s Britem Tony Trimmerem v kokpitu čekala na Evropany v paddocku autodromu i další neznámá japonská konstrukce: Kojima KE007, kterou po svém odchodu od Maki nakreslil právě pan Ono. A právě v tomto černém voze seděl první ze čtyř (!) u nás neznámých domácích Samurajů: Masahiro Hasemi. Tehdy již 31letý jezdec z Tokya byl ve voze pana Macuhiši Kodžimy senzací prvního tréninkového dne.
Z velké části díky speciálním japonským pneumatikám Dunlop šokoval elitu F1 neuvěřitelným čtvrtým časem pátečního dopoledne, když zajel jen o 0,12s pomaleji než Huntův McLaren. Odpoledne pak s Hasemim asi zahýbalo příliš velké sebevědomí a zničil vůz v první zatáčce při pokusu o předjetí Merzaria. V Kodžimově dílně nedalelo okruhu mu pak Japonci během soboty postavili nové šasi! Jeho páteční čas i tak stačil na 10. startovní místo a evropští pozorovatelé pěli slova chvály jak směrem na pilota, tak směrem k technickému provedení vozu.
Japonci byli pilní jako včeličky
Druhým z lokálních matadorů byl 29letý Kazujoši Hošino ze Šiozuky. Pan Hiro Tanaka, kterému patřil tým Heros Racing, svému chráněnci koupil starší Tyrrell 007. Ten Japonci vybavili novou přídí, obuli do pneumatik v Evropě tehdy zcela neznámého výrobce Bridgestone a přelakovali ho do barev sponzora Unipex. Znalec trati kvalifikoval svůj vůz jen o 0,5 s pomaleji než Tyrrellův tovární jezdec Depailler s jeho novým šestikolovým P34 a směl se na start postavit jako 21.
Třetím Japoncem ve Fudži roku 1976 byl 25letý Noritake Takahara na továrním Surteesu TS19, se kterým doposud startoval Brett Lunger. Američanův sponzor Chesterfield ale o propagaci v Japonsku nestál, a tak John Surtees „prodal“ kokpit Takaharově mecenášovi, dámskému módnímu labelu Italia.
Takahara byl asi nejznámějším z japonských borců. Roku 1974 se již objevil ve Formuli 1 na Marchi v nemistrovské International Trophy v Silverstone. V sezoně 1976 vedl v japonském mistrovství Grand Champion Series pro sportovní dvoulitry a ve Fudži dojel teprve před týdnem jako třetí ze Ikuzawou a Edwardsem. Do své první Grand Prix se kvalifikoval jako 24., o 1,17 s za týmovou jedničkou Surteesu Alanem Jonesem.
Škatulata hýbejte se na poslední chvíli
Čtvrtý Asiat se při první domácí Velké ceně objevil jen v pátek: 26letý Masami Kuwašima měl původně jet v barvách sponzora WIN Lighter Corporation na jednom z McDonaldových Brabhamů BT44B. Kuwašima byl také známý v Evropě, kde před lety startoval s Formulí 2. V Japonsku platil na své Nově-BMW za jednoho z nejrychlejších.
Již začátkem září byl v Londýně, kde dohodl deal s McDonaldem a Ecclestonem. Ale: „Od té doby jsem o něm již neslyšel,“ prozradil John McDonald před odletem do Japonska. Doma ovšem měl WIN Lighter silné řeči a slíbil Masamovi v případě dobrého výsledku peníze pro kompletní sezonu 1977 v evropské F2. Teprve týden před závodem se rozhodlo, že Kuwašima zanevře na Brabham a pojede za tým Franka Wiliamse a Waltera Wolfa.
Jeho Hesketh/Williams FW5-01 se skutečně zúčastnil pátečních tréninků, v obou ale byl nejpomalejší japonského kvarteta. To se sponzorovi nelíbilo a nezaplatil. Frank Williams jako by s něčím takovým počítal a od soboty do vozu posadil Wolfova krajana Hanse Bindera, který byl ve Fudži „náhodou také“.
Hošino byl rychlý jen v dešti
Zatímco se trénovalo za sucha, zasáhl v den závodu 24. října naplno nevlídný japonský podzim. Mnozí kritici beztak poukazovali na to, že bylo velkým hazardem pořádat závod pod Fudžijamou právě v tomto období. Celý den lilo jako z konve a fandové v Evropě si museli na rozuzlení dramatu „Lauda-Hunt“, ve kterém Samurajové dělali jen stafáž, dlouho počkat. Teprve když hrozilo stmívání, rozhodli se pořadatelé pod tlakem televizních stanic a Ecclestonea závod odstartovat.
Hasemi vystartoval dle očekávání zle. Přes noc sesmolená Kojima prostě nebyla nastavená. Prokousal se alespoň kupředu na 10. pozici, později měnil pneumatiky a byl nakonec hodnocen jako 11. se sedmi koly ztráty na vítěze Andrettiho. Kojima Engineeringu ale jeho v celku dobré představení dodalo odvahy a plánoval nastoupit do Grand Prix i začátkem roku 1976 – což se ovšem nikdy nestalo.
Hošinův starý Tyrrell byl za lijáku senzací úvodních kol. Pravděpodobně díky svým speciálním pneumatikám do deště, v Japonsku vyrobeným Bridgestonům, se během prvního kola katapultoval kupředu na osmou pozici. A to nebylo vše. Po dalším kole už byl pátý, od šestého čtvrtý a když v 10. kole drze předjel značkovou jedničku Schecktera, byl nejlepším Tyrrellem v poli. Před ním již jezdili jen budoucí mistr světa Hunt a pozdější vítěz závodu Andretti! Po čtyřech kolech na výsluní ovšem „kouzlo Bridgestonů“ společně s deštěm začalo ustávat. Po 20 kolech musel Kazujoši poprvé měnit pneumatiky. A měnil je zcela ojeté i po dalších sedmi kolech. Pak zastavil ještě jednou – a už nevyjel: více pneumatik tu pro něj tým Heros neměl!
Noritake Takahara možná nejel tak nápadně jako Hasemi a Hošino, jeho Surtees ale skončil devátý, což roku 1976 ještě neznamenalo nic. Dnes by za to bylo hned pár bodů pro debutanta! Dlouhou sezonou unavená Formule 1 pak naskákala do letadel a upalovala zpět domů. Všichni věděli, že se na stejném místě setkají za rok znovu (Ecclestone uzavřel s japonským promotérem smlouvu na dva roky). Japonci si slíbili, že roku 1977 nastoupí lépe připraveni…
1977: Loučení s Formulí 1 na celou dekádu
Tentokrát se pod mraky zastřenou Fudžijamou představily hned dvě nové Kojimy 009 konstruktéra Ona. Hvězda předešlého ročníku Masahiro Hasemi organizaci ale opustil. Vozy proto pilotovali Noritake Takahara (jednalo se o tovární přihlášku – v barvách jeho módního sponzora) a starší Kazujoši Hošino, jehož vůz do Velké ceny opět přihlásil Heros Racing se sponzorem Unipex. Oba jezdci měli – jak popsáno výše – již zkušenosti z minulé sezony a jejich vozy obuté pneumatikami Bridgestone dosahovaly při soukromých testech ve Fudži údajně senzačních časů. Optimističtější japonská média proto snila o nipponském triumfu v neděli…
„Japonský“ Tyrrell 007 na obutí Dunlop, který po Hošinově přestupu na Kojimu osiřel, pronajal tým Meritsu pro svého jezdce Kunimitsu Takahašiho. Bývalá motocyklová hvězda tedy směla debutovat dle vzorů Johna Surteese a Mika Hailwooda ve Formuli 1.
Domácí publikum nenadchli
Hošino překvapil výborným šestým časem v pátek. V sobotu se sice nedokázal zlepšit, propadl se ale jen na pořád ještě výbornou 11. startovní pozici, hned před budoucího mistra světa Alana Jonese a mladé evropské tygry Patreseho s Nilssonem. Sám Kazujoši ovšem připustil, že používal zvláštních kvalfikačních pneumatik a že Bridgestone nemá pro závod adekvátní směs.
Takaharova novější Kojima byla o něco pomalejší na rovinkách a stačila jen na 19. startovní místo. Ještě hůře dopadl debutant Takahaši. Zlobil ho vynechávající motor, a tak se směl mezi startující zařadit jen jako 21. Byl ale přesto rychlejší než tovární jezdec Marche Alex Ribeiro.
V neděli 23. října 1977 z japonského tria vyrazil do závodu nejlépe Takahara a z prvního kola se vrátil jako 17. Již ve druhém kole ale havaroval Andretti s Laffitem, načež Američan vletěl do svodidla. Ulomené kolo jeho Lotusu se odkutálelo zpět na trať a ve snaze o vyhnutí vrazil Surtees Rakušana Bindera přímo do Takaharova vozu. Oba skončili zle pochroumáni v bariéře…
Ani Takaharovi krajané nedokázali zvednout publikum ze sedadel. Takahaši dojel po nenápadném závodě devátý s kolem ztráty na vítěze a těsně před Jody Scheckterem, který právě na Japoncově voze ještě před dvěma lety závodil. Hošinovy negativní předtuchy se vyplnily: Jeho pneumatiky do závodu nebyly zdaleka tak konkurenceschopné jako kvalifikační směs a do cíle dojel jen jako předposlední.
Dva mrtví a sedm zraněných
Již před startem druhého japonského podniku bylo jasné, že Formule 1 nastoupila na zastaralé a nebezpečné trati pod Fudžijamou naposledy. Pokud by se Ecclestoneho cirkus do Japonska vůbec měl kdy vrátit, tak na modernější autodrom v Suzuce. Promotérům v Nipponu ale byla po této dvouleté zkušenosti Formule 1 příliš drahá a plánovali budoucnost spíše směrem kooperace s americkou CanAm.
Celkový uhozený a tragický průběh závodu roku 1977 jim dal za pravdu: Nehoda Villeneuveho s Petersonem v šestém kole si vyžádala dva mrtvé a sedm zle zraněných. Na špičce udával Hunt monotónně tempo od startu až do cíle a po 73 kolech vítěz pořadatele hrubě urazil. Hned po dojezdu vyskočil z vozu, převlékl se do džínů a společně se druhým Reutemannem uháněli směrem letiště. Vyhlašování vítězů a předávání trofejí, na které se stále ještě zaplněná hlavní tribuna tak těšila, se změnilo ve frašku. Na stupínku se za nepřítomné kolegy styděl jen třetí Depailler.
Formule 1 byla ráda, že má sezonu a její náročné finále za sebou, a opouštěla Dálný východ s hořkostí na jazyku. Vrátit se měla až o celou dekádu později – to už ale byla zcela jiná éra sportu a ani jeden z popsané „první vlny Samurajů“ už v kokpitu neseděl…
