Přístřešky MHD mají v Praze k dokonalosti daleko. Kovové lavičky jsou v zimě ledové, v létě rozžhavené

Zastávky MHD mají v dnešní době podobný vzhled v mnoha zemích
Zobrazit fotogalerii (3)
 

Designově zdařilé, relativně odolné proti vandalismu, ale... Těch „ale“ je s kovovými lavičkami, umístěnými v přístřešcích MHD firmy JCDecaux v Praze, spojeno několik. A také s reklamními panely, jež jsou součástí bočních stěn přístřešků, výší plateb, odváděných provozovatelem do městské kasy, i délkou trvání stávající smlouvy. Pražští zastupitelé i proto chtějí změnit provozovatele tohoto městského mobiliáře, zřejmě od roku 2021.

Nejspíše v každém větším městě, v němž je provozována hromadná doprava, najdeme větší či menší počet čekáren a přístřešků, v nichž se mohou cestující schovat před nepřízní počasí. A je to tak i ve všech okolních zemích.

Otázkou je, nakolik jsou v různých městech přístřešky funkční, jak jsou vybavené, jak ovlivňuje jejich design celkový vzhled veřejného prostoru, kolik je na nich reklamních ploch, zda je jejich majitelem přímo město, anebo má na jejich provozování smlouvu nějaká soukromá společnost. Jaké jsou potom podmínky této smlouvy a jak je vyřešena řada dalších problémů. Například v německých městech je standardní součástí většiny přístřešků MHD automat na jízdenky.

V Praze je více typů
V Praze má od roku 1994 smlouvu na provozování přístřešků MHD společnost JCDecaux, jedná se tedy o kontrakt velice dlouhodobý - běžná doba trvání smluv tohoto typu v západních zemích bývá maximálně deset let. Pokud si připomeneme vzhled někdejších přístřešků, budovaných přímo dopravním podnikem, z černě natřených ocelových profilů s výplní otvorů drátěným sklem, pak jistě design přístřešků JCDecaux ve své době (před 25 lety) byl a stále je značným pokrokem.

Staré přístřešky mnohde stále slouží. Příkladem je konečná tramvají Ústřední dílny DP v Hostivaři nebo zastávka autobusů Sídliště Petřiny ve směru z centra do Liboce (zde rozsáhlé plochy z drátěného skla slouží jako nosič velké spousty reklamních plakátů), ale i mnoho zastávek na periferiích a pražských sídlištích. Do přístřešků tohoto typu bývaly umisťovány rovněž malé dvoumístné lavičky s ocelovou kostrou a sedákem z dřevěných hranolů, zajištěné řetízkem - nic proti nim. Vzhledově neporovnatelné, ale ve funkčnosti mají kovové lavičky v přístřešcích JCDecaux oproti starším lavičkám co dohánět. Ale nesnaží se o to.

Samoúčelný design
Přístřešky JCDecaux nalezneme na stovkách míst v metropoli - je jich instalováno téměř 800. Jejich design se liší - některé mají střechu plochou, jiné vypouklou, některé jsou delší, jiné kratší (obvykle jejich kapacita naprosto nedostačuje počtu čekajících osob, což se projeví například při větru a dešti), některé mají boční reklamní panely, které ale často brání výhledu na přijíždějící spoje, jiné jsou stavebnicově sestavené pouze ze střechy a zadní prosklené stěny. Mimochodem - skla těchto stěn nejsou nerozbitná a následky nočního řádění vandalů, kteří je vykopávají, snad každý viděl na vlastní oči (hromada střepů je to pořádná).

Jednou ze zastávek, kde jsou tyto přístřešky naprosto nedostatečně dimenzované, je Vypich v Praze 6 - počet přestupujících cestujících z tramvají na autobusy je tu v obou směrech horentní, přičemž přístřešek ve směru do centra nemá ani malé boční stěny, takže téměř nechrání proti prudkému větru, jenž zde často vane (a nese s sebou kapky deště či v zimě sníh); přístřešek na společné zastávce tramvají směrem na Bílou Horu a autobusů směrem do Motola (a na letiště) nabízí s jednou lavičkou možná tak pětinu optimální kapacity.

Lavičky potažené perforovaným plechem mají pěkný design, ale jednu dost kontroverzní vlastnost - minimálně polovinu roku si na ně nejde sednout. V zimě (a současně i v pozdních podzimních dnech a časně na jaře) je plech tak ledový, že na něm nelze vydržet sedět ani přes silné oblečení, v létě se naopak během dne rozehřeje tak, že připomíná rozpálenou plotnu. Bez újmy použitelné jsou tedy kovové lavičky v přístřešcích JCDecaux především v období kolem dubna a května a září a října. Není to trochu málo? Navíc sběratelé kovů (často z řad bezdomovců) jsou schopni z laviček jejich perforovaný svrchní plech stáhnout a obnažit základní desku, která má ostré příčné vlysy, připomínající struhadlo na okurky.

Dřevo, plast či drát?
Ideálním materiálem pro sedací plochy laviček určitě není plech - lavičky se odjakživa vyráběly s dřevěnými sedáky z hranolů různé šířky. Existuje i mnoho typů laviček z plastů, a to i velmi odolných, případně laviček s výplní ze silného drátu. Takové se velmi často používají na železničních stanicích v celé Evropě a jsou instalovány například u odjezdových stání autobusového terminálu Praha - Veleslavín.

Drátěný výplet nepřenáší chlad a teplo tak jako plechová plocha a současně je velice odolný proti vandalskému poškozování. Věřme tedy, že pražský magistrát dotáhne věc do konce a uzavře v roce 2021 novou smlouvu s provozovatelem přístřešků, který nejen přinese městu platby za reklamu odpovídající západním standardům, ale obnoví i mobiliář novými typy. Jejich podoba je již známa: navrhli je designéři Michal Froněk a Jan Němeček, vítězi soutěže, pořádané Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy v roce 2018.