Ve všech atraktivnějších lokalitách našich měst, ale i v některých menších městečkách a vesnicích, najdeme vedle českých restaurací i ty čínské a vietnamské (a samozřejmě i ruské, indické aj.). První začaly vznikat v 90. letech, kdy se k nám začaly stěhovat jednotlivé rodiny z různých oblastí Číny, Vietnamu, ale i Thajska, Laosu a dalších asijských zemí (samozřejmě, luxusní indická restaurace byla od 60. let například i v pražském centru, ale často se zákazníci mohli dozvědět, že například nemají skopové maso, takže polovina jídelního lístku byla škrtnutá).
Univerzální názvy a záhadné místo původu
Majitelé asijských podniků, působící u nás na živnostenské oprávnění, někdy tají, ze které země přesně jsou, a nazývají svůj podnik univerzálně „asijský restaurant“ nebo „čínská restaurace“ (přestože jsou například z Vietnamu). Zásobování těchto podniků se ujaly nově založené asijské firmy těch, kdo již disponovali kapitálem k jejich rozjezdu, přičemž dnes jsou z těchto velkopodnikatelů „těžcí“ milionáři, kteří nepochybně tvrdou rukou řídí a ovládají celou tuto oblast ekonomiky, aniž by měly jakékoli konkurenční subjekty šanci je ohrozit (a stejné je to i ve všech zemích okolo nás).
V každém kontejnerovém „shuttle“ expresu, které k nám několikrát denně přijíždějí z přístavů v Hamburku a Rotterdamu, je obsažena řada kontejnerů s veškerým potřebným zbožím - bez evropského vybavení se čínské podniky prakticky obejdou.
Každý kuchař vaří po svém
Zajímavostí v čínských restauracích je fakt, že stejně nazvaná jídla chutnají v každé trochu jinak. Někde dávají víc zeleniny, někde víc sósu, někde je veškeré jídlo automaticky ostřejší; záleží na oblasti, odkud kuchaři pocházejí a na stupni úrovně té které restaurace - ty existují minimálně tři (bufet či jídelna, střední úroveň a luxusní podnik).
Někdo má k těmto pokrmům averzi a do čínské restaurace by nikdy nešel, odborníci na výživu asi nešílí jen z okurkového nebo čínského salátu a tofu, ale spousta lidí chodí do asijských restaurací pravidelně. Na dotaz, co je na kuřeti se zeleninou tak hrozného (když máte hubnout), odpoví výživová specialistka: „No, nemáte si to dávat, protože jen rýže je tam asi tak třikrát větší porce, než byste měl sníst.“ O konzervantech a „éčkách“ nemluvě - většina ingrediencí nesmí podlehnout zkáze měsíce až roky.
Děti v koutku
Návštěva asijské restaurace s sebou ale velmi často - a čím dál častěji - nese ještě jeden moment. Nemůžeme si toho nevšimnout - někde v koutě nebo u zadního stolu jsou usazené děti majitelů. Když jsou větší, chodí dopoledne do školy, ale jinak jsou připoutané k podniku (nejen restauraci, ale i jakémukoli obchodu), protože rodiče mají práci, která končí až pozdě večer. Českou řeč se děti často jen tak snadno nenaučí - v rodinách se mluví pouze čínsky nebo vietnamsky, o to větší problémy jsou ve škole.
Snaživost a píle ale nové generaci nechybí a potíže většina nakonec zvládne; nikdo ale těmto dětem nenahradí dlouhá léta nudy a prázdnoty při zabíjení času vysedáváním u stolu v kuchyni nebo přímo v restauraci či obchodě, maximálně vyplněná hraním elektronických her v mobilních telefonech.
A perspektiva do budoucna? Převzetí podniku od rodičů, až budou staří, a další léta dřiny, bez oddechu, s minimem volna. Snad, doufejme, má větší roli, než si z pohledu Evropana umíme představit, ona nepochybně odlišná asijská mentalita. Nevíme, o tomhle se nemluví.
