Filmy jako Tankový prapor připomínají pro pamětníky a hlavně účastníky, jaké to bylo ve vojenské službě. Lidé tak mají i díky těmto filmům tendenci vše vidět poněkud romantickou optikou. Většina z těch, kteří byli nuceni obléci uniformu, však rozhodně neoplývají šťastnými vzpomínkami.
Ten nejradostnější moment ve spojení s vojnou byl, když člověk získal modrou knížku o zdravotní neschopnosti. Vyhnout se službě byl cíl mnohých. Dnes se však znovu nahlas spekuluje, že se základní vojenská služba vrátí a armáda nebude čerpat jen z profesionálních divizí.
Od první republiky
Ta tradice pocházela již od první republiky. Přesně před 15 lety však byla zrušena. Závist těch, kteří si tímto vojenským peklem museli projít, propukla a úleva mladých mužů, kteří naopak o chlup utekli této povinnosti, byla zcela pochopitelná. Parlament České republiky se tehdy rozhodl jít cestou profesionální armády. Tato myšlenka však nevydržela věčně a současný ministr obrany Lubomír Metnar (ANO) říká:
„Je to trend, který vnímám i v rámci Evropy. Některé státy k tomu znovu přistoupily, ale momentálně z logistického hlediska to není aktuální téma,” dodává Metnar. V následujících letech se tak mladí muži nemusí obávat, že se povinná služba znovu vrátí do běžného života.
Délka služby
Označení branec zavedl zákon již v roce 1889. Základní věk nástupu byl 18 let a ti, kteří byli studenty, se mohli připojit až po dokončeném vzdělání. V období první republiky byla délka stanovena na 14 měsíců.
Od roku 1924 se prodloužila doba o 4 měsíce a když v Evropě hrozil válečný konflikt s nacistickým Německem Adolfa Hitlera, byla doba prodloužena na dva roky až do roku 1989. V roce 1993 se účast v nuceném vojenském výcviku zkrátila na 12 měsíců a přesně před 15 lety byla základní vojenská služba zrušena úplně.
Sebevraždy
Asi nejhorší vzpomínky těch, kteří prožili tzv. vojnu, jsou spojené s obdobím komunismu. Často se zde objevovaly případy šikany a přítomnost socialistické propagandy byla na každém kroku. Muži tak na vlastní kůži pocítili nesmyslnost a nekompetentnost tehdejšího režimu. Slabí jedinci si díky vazalské kariéře pomohli k výbornému postavení a mohli tak oficiálně provozovat osobní války.
Šokující je také řeč čísel. Z dohledatelných zdrojů byl Vojenský historický ústav schopen vytvořit přehled vojáků, kteří ve službě zemřeli mezi lety 1964 až 1989. Celkem se jednalo o 3 843 mužů, což znamená přes 200 mrtvých vojáků ročně.
Lze předpokládat, že ani v padesátých letech se trend neměnil. Většinou se jednalo o úmrtí v rámci běžného výcviku, při dopravních nehodách, cvičných střelbách. Zajímavostí je, že mnoho z příslušníků armády spáchalo sebevraždu. K té se vojáci rozhodli na základě osobních problémů spojených s odloučením od rodiny nebo ztráty milované partnerky.
Nezanedbatelná část sebevrahů v uniformě však k tomuto fatálnímu řešení dohnala právě šikana. Pokud by se jednou základní vojenská služba stala znovu povinnou, dalo by se předpokládat, že budou zásadně omezeny podobné problémy. Otázkou však je, jestli někdo bude mít odvahu podobnou myšlenku dotáhnout do konce.
