Nejlepší závod světa? Hm, tak si to krátce rozeberme. Když se podíváme na vozy, které v Indianapolisu startují (jedná se výhradně o Dallary vybavené motory pouhých dvou výrobců), a na piloty, kteří se v nich snaží (z velké části to jsou „ztroskotalci“ z evropských sérií), tak Indy500 titul největšího závodu světa stěží obhájí. Ani náročnost 2,5mílového oválu se jistě ani zdaleka nevyrovná tratím jako Spa nebo Monako. O severní smyčce Nürburgringu ani nemluvě. A přeci mají Američané pravdu!
Dokonalé celebrování ikon
Nikdo jiný totiž nedokáže celebrovat svůj sportovní podnik tak jako oni. Nikdo jiný nedokáže pro 400 000 fandů aktuální dění tak šikovně a bohatě zabalit do přebohatých dějin eventu. Ano, Indianapolis žije především z velkých jmen minulosti, jako jsou Foyt, Unserové, Andretti, Rutherford, Penske, Sneva nebo Mears – a pořadatel se rok od roku šikovně stará o to, aby tyto legendy „byly u toho“.
A nejen oni, ale i jejich vozy. Jistě by se dalo sáhodlouze „mrhat inkoustem“ i časem při pokusu o to, jak pokud možno nadšenými a květnatými slovy popsat muzeum speedwaye v Indianapolisu. Ve zkratce řečeno. Jedná se prostě o optimálně pojatý stánek ohlédnutí po dějinách této trati! Lépe se svatyně dějin Indy500 snad nedá prezentovat. Vedle Porscheho „stánku firemních dějin“ v Zuffenhausenu je toto výstaviště tím nejlepším, co může motoristický fanda vidět. Toliko úvodem...
Začalo to nenápadně
Jak známo, na okruhu západně od metropole Indianopolis se velký závod na 500 mil pořádá od roku 1911. Není proto divu, že zodpovědní činitelé přišli již v polovině 50. let s nápadem postavit v blízkosti první zatáčky, přesně na místě dnešní administrační budovy, muzeum, které by jaksi konzervovalo pohled do minulosti „největšího závodu světa“.
Začali se žlutým speciálem prvního vítěze Raye Harouna jménem Marmon Wasp a dalšími pěti exponáty. Popularita podniku ovšem rychle vedla k tomu, že počet vystavených vozů a dalších zajímavých předmětů za dvě desetiletí přerostl kapacitu daného objektu.
Fanoušek neví, kam dříve
Od roku 1976 se proto pyšní vnitřní část mohutného oválu mezi zatáčkami jedna a dvě novým, mnohem vetším stavením (9 000 čtverečných metrů), ve kterém je muzeum od té doby doma. I jeho kapacita již dávno nestačí na to, aby byly všechny dostupné vozy zpřístupněny nadšenému publiku. Během podniku Indy 500 roku 2019 bylo k vidění kolem 100 monopostů. Jistá část těchto drahokamů dějin (některé patří muzeu, jiné sběratelům, kteří je muzeu propůjčili) tedy stojí „ve sklepě“ a výstava je pravidelně nově komponována.
Vstup činí pouhých 10-15 dolarů a zanícený fanda – pokud mu to čas dovolí – tam může s lehkostí strávit celý den. Exponáty, které doposud znal jen z černobílých fotografií starých magazínů, má zčista jasna na dosah ruky – nejsou zvláště ohraničené. Ale pozor: nedaleko speedwaye se nachází podnik, který se zabývá restaurováním těchto vozů a některé z nich jsou dokonce kompletními (ale perfektními) replikami.
Nechybí snad vůbec nic
Návštěvník tu najde prostě kompletní průřez vývoje závodních vozů na Brickyardu, všechny opatřené láskyplně a svědomitě sestavenými popisy. Nechybí snad ani jeden z vítězných monopostů a není proto divu, že se v průběhu letošního hlavního podniku nejeden z přítomných jezdců-veteránů jako Mario Andretti, Bobby a Al Unserové, Roger Penske, Johnny Rutherford nebo Tom Sneva na své bývalé mašiny byli osobně podívat.
Samozřejmě nechybí kino, kde nepřetržitě běží povedený film o historii tohoto věhlasného místa Muzeum nepatří firmě IMS (Indianapolis Motor Speedway) a nemá záměr vydělat nějaký zisk, proto je vstupné relativně nízké.
Facit: Návštěva se dá vřele doporučit i v době, kdy se na okruhu nic neděje. Stojí samo o sobě prostě za to – a to říká vše…
