Je pravda, že provoz Východoslovenských železáren v Košicích již od jejich uvedení do provozu občas provázely drobnější problémy, ale nikdy s tak tragickým průběhem a následky. V říjnu roku 1995 ale došlo k výbuchu potrubí a následnému úniku velkého množství oxidu uhelnatého, který je pro člověka jedovatý. Tragédii šlo přitom předejít důsledným dodržováním předpisů, které byly podle vyšetřovatelů nehody trestuhodně zanedbávány.
Nešťastná situace
Osudného dne mělo dojít na plynovém potrubí k celkem drobnému zásahu, při němž k němu měla být přivařena odbočka. Práci vykonávali zaměstnanci odborné firmy a potrubí bylo na zákrok připraveno - již dva dny předem nebylo používáno a zbytek plynu z něj byl vytlačen tlakem vzduchu. Obsah potrubí měl být před zahájením prací zkontrolován v laboratoři, ale to se bohužel nestalo - respektive došlo k tomu až po jejich zahájení.
Pozdě dodané informace
Když laboratoř zjistila, že prostředí není bezpečné a směs vzduchu a zbytku plynu v potrubí hrozí výbuchem, bylo již pozdě. Než se informace dostala na místo, došlo v 9 hodin a 10 minut dopoledne k masivnímu výbuchu. Tlak plynu roztrhal ocelový plášť a do ovzduší začal unikat smrtelně jedovatý oxid uhelnatý. Okamžitě se sešlo vedení podniku a řešilo, co se vzniklým otvorem a jak dokončit práci. Bohužel nikdo nepřikládal velkou váhu nutné evakuaci lidí.
Podceněná situace
Základní problém - jak se později ukázalo - spočíval v podcenění celé situace. Nikoho jednoduše nenapadlo, jak závažný problém řeší. Veškeré kroky se soustředily k utěsnění vzniklého otvoru a dokončení prací, které výbuch zapříčinily. O množství oxidu uhelnatého, který se dostal do ovzduší, se v tu chvíli nepřemýšlelo. Lidé se v okolí místa havárie pohybovali úplně stejně jako jindy. I první zpráva, kterou několik hodin po nehodě odeslalo vedení podniku na inspektorát bezpečnosti práce, hovořila o nehodě bez ztrát na životech nebo zranění. O nebezpečí otravy nebyla ve zprávě sebemenší zmínka.
První zdravotní problémy
První informace o dýchacích problémech zaměstnanců, kteří se delší dobu pohybovali kolem místa havárie, byly hlášeny až před čtvrtou hodinou odpolední. Nikdo do té doby neměl žádné ochranné pomůcky, natož dýchací přístroje. Přitom inverze zabraňovala rozptylování jedovatého plynu, a tedy i jeho ředění v místě výbuchu a blízkém okolí. Po zprávě o problémech byli další zaměstnanci již vybaveni dýchacími přístroji, ale to zase ztěžovalo postup oprav, které tak trvaly mnohem déle.
Stále bez informací
Ani s příchodem večera nebyli všichni pracovníci dostatečně informováni o rizicích, zvlášť potom ti, kteří nastoupili až na odpolední směnu. Zůstávali proto na svých pracovištích. Před devátou hodinou večer začali lidé v blízkosti havárie hlásit nevolnost a odcházeli domů. Jenomže prostředí bylo zahaleno do oblaku oxidu uhelnatého. Cesta domů se jim proto stala osudnou.
Přes tři sta postižených
Po areálu se konečně začali pohybovat pouze záchranáři v maskách, kteří se snažili najít a vyvést do bezpečí pracovníky, kteří zde ještě zůstali. V ohrožení se ocitli i oni sami a do nemocnice v průběhu dalších hodin bylo dopraveno více než tři sta lidí, z nichž 21 muselo být hospitalizováno. Pro jedenáct lidí se stala tato tragédie osudnou. Přitom stačilo dodržet bezpečnostní předpisy a nepodcenit situaci. Neštěstí nahrálo také nepříznivé počasí, kdy inverze nedovolila oxidu uhelnatému rozptýlit se do okolí a naředit tak koncentraci v areálu továrny.
Dlouhé vyšetřování
Vyšetřování tragédie trvalo celý rok, než bylo vzneseno první obvinění. To ale neznamenalo konec případu. Další žaloba padla ještě v roce 1998, tedy plné tři roky od výbuchu. Mezi obžalovanými figurovali například ředitel podniku, který měl podle soudce lépe vyhodnotit nebezpečnost situace a přizpůsobit jí i likvidaci havárie. Další lidé byli obžalováni za zanedbání preventivních opatření i ve chvíli, kdy byly známé špatné výsledky provedených rozborů. Ředitel železáren byl odsouzen v roce 2001 ke třem letům vězení a další ze šéfů dostal peněžitý trest 20 000 slovenských korun.
KAM DÁL: Tajemství výroby tavených sýrů: Co vlastně jíme?
