/KOMENTÁŘ/ Kromě výkonu své profese zdravotní sestry také často suplují příbuzné, kterým je vstup do nemocnic zakázán. Za celou dobu jsem zde v Itálii (v zemi, kde jinak příbuzní tráví u lůžek svých blízkých v nemocnici celé dny, v případě potřeby i noci) neslyšela o žádné výjimce. Možný je pouze telefonický kontakt. K již tak náročné práci zdravotních sester tím přibývá i tíha nových emocí z toho plynoucích.
Ano, spoustě lidí toto skutečně dochází. Mnozí cítí opravdový vděk. Například Pierangela, dcera jedné z obětí koronaviru v krutě postižené oblasti Bergama, se pomocí Facebooku pokusila najít sestřičku, která přijela se sanitkou pro jejího otce. Ten krátce po převozu do nemocnice zemřel, ale díky tomu, že zmiňovaná sestřička ještě před jeho smrtí stihla zprostředkovat telefonický hovor s dcerou, cítí teď žena velký vděk, protože se mohla s otcem rozloučit.
Zůstň venku, roznášíš virus!
Pak je tu mnoho lidí, kteří milují gesta. Zpěv či potlesk z balkonů, budovy nasvícené trikolorou. Jenomže v každodenním životě se o některých z nich dá jen suše konstatovat: skutek utek. Třeba zdravotní sestra Daniela (49), která pracuje v nemocnici ve městě Portoferraio na ostrově Elba, zůstala v šoku poté, co jí prodavač před vstupem do supermarketu zatarasil cestu. „Ty zůstaň venku, jsi sestra a roznášíš ten hnusný virus!“ pokřikoval na šokovanou ženu.
Jednomu z jejích kolegů v jiné části země zase lidé v supermarketu nadávali za to, že předběhl frontu, na což měl podle vládních ustanovení absolutně nárok (je nemyslitelné, aby pracovníci ve zdravotnictví trávili hodiny ve frontě na úkor nezbytného odpočinku). I Marco si zažívá své. Nejprve mu někdo poškrábal auto, pak mu ukradli kolo. Bral to jako smutnou náhodu do doby, než na zrcadle ve výtahu domu, ve kterém bydlí, našel nápis: "Kvůli tvé práci onemocníme, bastarde!" Přiznává, že ho tato reakce rozbrečela. Práci zdravotní sestry vykonává již 20 let a v těchto týdnech se stala o mnoho náročnější než kdy předtím.
Další kapitolou zůstávají pracovní podmínky zdravotníků. Pandemie zasáhla Itálii v situaci plné škrtů v této oblasti. Zdravotníci si stěžují (a již předtím si stěžovali) na nekonečné služby, zrušené dovolené i dny volna, nestabilní pracovní smlouvy (někteří jsou dokonce nuceni pracovat na živnostenský list) i rostoucí agrese pacientů nespokojených se zdravotní péčí.
Dopis premiérovi
Zdravotní sestra Michela Venturi zaslala minulý měsíc otevřený dopis premiérovi Contemu, ve kterém vypráví o své současné práci na jednom z "koronavirových" oddělení. Popisuje, jak její služba trvá 7 – 10 hodin, během kterých nejí, nepije, nechodí na toaletu. To jí způsobuje hypoglykémii, dehydrataci, problémy s dýcháním i v okamžiku, kdy se konečně dostane na čerstvý vzduch, má problémy s udržením moči.
A v neposlední řadě i trable psychického rázu, když se bojí, aby nenakazila doma své blízké. Tudíž redukuje kontakt s nimi na minimum, ale tiše u toho trpí. Přála by si, aby její námaha nebyla po skončení mimořádného stavu zapomenuta a aby byla odměněna namísto jednorázového bonusu dobrou a stabilní pracovní smlouvou.
Pytle pro řezníky místo ochranných plášťů
Výrazným problémem také bylo a je řešení bezpečnosti zdravotníku na pracovišti. Nedostatek ochranných pomůcek zřejmě vedl mimo jiné právě k dlouhým službám bez přestávek, protože oblékat se za službu dvakrát by znamenalo použít dvojnásobné množství pomůcek. Často diskutovaným byl během mnoha uplynulých týdnů nedostatek roušek a respirátorů. Ale ani nyní, když konečně počty pacientů opravdu klesají, není v tomto ohledu vyhráno.
Například v oblasti Turína se bouří zdravotníci, kterým byly předány pytle pro řezníky (igelitové bílé pytle, kterými si běžně chrání řezníci oděv před znečištěním; k nim byly přibaleny samostatné plastové rukávy), aby je použili jako nemocniční ochranný oděv. Angelo De Angelis, který pracuje jako zdravotní sestra již 37 let a angažuje se také v celorepublikovém hnutí zdravotních sester, o situaci prohlašuje: „Zdravotní sestry, které (kteří) kvůli nedostatkům a dezorganizaci v této situaci museli zaplatit neoprávněnou daň svými životy. Je to nespravedlivá daň stejně jako daň, kterou musel zaplatit italský národ.“
Odloučení a obrovský nápor na psychiku
K tomu všemu se přidává již zmíněné odloučení od rodiny. V Itálii totiž plno lidí cestuje za prací do jiných regionů, především z těch jižních na sever, ale ne vždy je rodina následuje. Antonino pochází z Neapole, ve které chce i nadále žít alespoň pár dní v měsíci. Proto si zde zařizuje se snoubenkou malý domek. Ovšem pracuje jako zdravotní sestra v Turíně, kde také v souvislosti s prací onemocněl koronavirem: „Po dvou týdnech těžké práce a služeb, jejichž symbolem se stala kombinéza, rukavice a respirátor, jsem najednou nic necítil. Žádný zápach, žádnou chuť, nic. Znal jsem dobře příznaky viru a věděl jsem, že teď přišla řada na mě.“
Již měsíc je zavřený sám ve své turínské garsonce a podle svých slov přežívá jen díky tomu, že má možnost nechat si přivézt nákup. Ví, že ve svém rodném městě by mohl počítat s pomocí mnoha příbuzných a přátel. Nikdo se ovšem po Itálii nesměl pohybovat, vyloučen byl samozřejmě i převoz autem. Příběh Antonina přitom není zdaleka ojedinělý. Zdravotníků, ať už nakažených či zatím zdravých, kteří postrádají blízkost rodiny, je nezanedbatelný počet.
Obecně platí, že zdravotníci spatřují výraznou pomoc ve vztahu, který si mezi sebou utvářejí na oddělení. To v mnoha případech vyvažuje chybějící podporu ze strany státu. Navzájem jsou si, alespoň na čas, rodinou, přáteli, ale i psychology. Psychologická pomoc je pro zdravotníky většinou možná, pokud si ji přímo vyžádají. Ne všichni ale na to mají čas či sílu, navíc ne vždy je dostupná okamžitě. Například ve Florencii zřídili psychologickou telefonní poradnu určenou přímo pro zdravotníky, funguje ale jen dvakrát týdně v rozmezí dvou hodin.
Jsou hrdinové? Tak ukažte víc než slova
Bohužel tíhu situace někteří zdravotníci nakonec neunesou. Před několika dny sebevraždu spáchala již třetí zdravotní sestra, Mary Monteleone (v noci se doma oběsila). Pracovala v nemocnici San Carlo v Miláně, původně na pneumologii, uprostřed této krize pak na oddělení Covid-19. Kolegové ji popisují jako rezervovanou, ale vždy usměvavou. Nikdo její zoufalé gesto nečekal.
Když tedy Itálie prohlašuje směrem ke zdravotním sestrám: „Jste naši hrdinové!“, měla by si dávat skutečně dobrý pozor, aby nešlo o prázdná slova. Mnohé z nich zlobí, pokud za slogany nevidí nic konkrétního. Chtějí doufat, že vláda bude v budoucnu pracovat na vylepšení jejich pracovních podmínek. A také v to, že v lidech zůstane skutečný respekt k jejich povolání.
Osobně všem zdravotníkům, kteří pracují na odděleních bojujících proti koronaviru, přeji, aby už brzy mohli zažít stejnou radost, jakou popisuje jeden z nich, Andrea Alfano, když „jeho“ koronavirové oddělení nyní zavírají a zdravotníci se mohou vrátit na svá původní pracoviště): „Všichni máme rodinu, kterou chceme obejmout, rodnou část země, kam se chceme vrátit, přátele, se kterými se chceme zase shledat, lidi, které chceme poznat; a svět, který chceme navštěvovat.“
KAM DÁL: Lyofilizace neboli sušení mrazem: Výborný způsob, jak ovoci zachovat vitamíny.
