Po sametové revoluci pravděpodobně nenajdeme den, který by tak silně spojil celý národ. Nejednalo se o žádný projev politické moci, ani kulturní událost.
Celá republika v jednotě připnula svoje oči do vzdáleného Japonska, aby s nadějí a napětím sledovala fantastický úspěch našeho hokejového národního týmu na turnaji století. Sport se tak na moment stal vším.
Vlastenectví puku
Není mnoho zemí na světě, které by zcela seriózně řadily sportovní úspěch k těm největším národním svátkům. Česká republika je však v mnohém velmi specifickou oblastí a výskyt anomálií tohoto typu bychom našli mnohem víc.
Tento neuvěřitelný hokejový příběh totiž většina národa řadí na úroveň vyhlášení samostatného Československa a listopadové sametové revoluce. Tehdejší společnost totiž zažívala depresi a deziluzi. Revoluční nadšení pomalu vyprchávalo a lidé se už stačili probudit ze snu o pohádkovém světě, který na všechny čekal za železnou oponou.
Tvrdá kocovina uvrhla národního ducha k zimnímu spánku, ale 22. únor roku 1998 ho definitivně probudil. Podceňovaný tým plný pro svět zcela neznámých osobností dobyl olympijský Olymp, pod kterým zůstala v pláči i taková legenda, jakou byl byl Wayne Gretzky.
Sport se tak stal celospolečenským tématem číslo jedna a lidé v opojné extázi plnili náměstí, jak kdyby vítali přeživší vojáky z vyhrané osudové bitvy. Tento příměr není tak daleko od pravdy.
Válka na ledě
A tak se po vyhrané bitvě muži svlékli ze své hokejové výstroje a pověsili na krk zlaté medaile. U.S.A., kolébka hokeje Kanada a na ledě vždy nenáviděný soupeř z Ruska padli pod palbou z hokejek, které držely české zlaté ručičky.
Maličká zemička dostala pořádnou injekci ztraceného vlastenectví. “Kdo neskáče, není Čech.” Doslova celá země skákala a ani několik promile v tom nemohlo nikomu zabránit.
V Naganu se totiž napsal příběh, z kterého žijeme dodnes, a budoucí generace o hokejových bitvách budou nadále poslouchat příběhy o dávných bájných hrdinech, jež se postavili silnějšímu, a přesto vyhráli.
Pohádka se šťastným koncem a opilými hokejisty na Staroměstském náměstí. Být Čech na několik dní znovu něco znamenalo. Zvláštní zprávou však i dodnes zůstává, že tomu tak bylo díky sportu.
Sport jako lék komplexů
Česká republika je zemí, která nemá mnoho hrdinů, jež může oslavovat. I dnes si většinová společnost v naší zemi volí jako symbol moudrosti a chrabrosti muže, jako je Miloše Zeman - jen proto, že “umí” použít nějaký ten bonmot.
Hodnoty, které inspirují k tomu býti lepším člověkem, bychom tu v osobě nějaké autority hledali jen stěží. Pokud se najdou, tak jde o jednotlivce, kteří o slávu ani nestojí.
V zemi bez viditelných hrdinů tak pověstnou štafetu zodpovědnosti za národní zájmy přebírají v první řadě sportovci. Když se daří, tak je milujeme, když padnou, ani trochu je nešetříme.
Úspěch člověka v národních barvách je prostě bojem s národními komplexy a Nagano v roce 1998 dokázalo všechny vnitřní problémy nedoceněného národa smést ze stolu.
Nemyslete si, že vtip davu, který volával “Hašek na hrad”, je jen legrací. Dnešní volební systém přímé volby prezidenta České republiky by klidně mohl proměnit tento nevinný žertík v smutnou realitu. Úspěšný sportovec je pro všechny národy hrdinou. V tomto ohledu se nelišíme od zbytku světa, ale že by se někdo takový mohl ucházet o prezidentské křeslo?
To by opravdu šlo jen u nás. Úspěch na zimních olympijských hrách v Naganu v roce 1998 je zcela zaslouženě jeden z největších příběhů naší sportovní historie. Vítězství hokejistů však ukazuje mnohem víc než jen radost z vítězství, ale mnohé prozrazuje o stavu a náladě naší kultury a společnosti.
Jen víc takových vítězství a s tím také větší střízlivost. Jsou totiž hrdinové, které často neprávem přehlížíme. Národní hrdost tak nemusí nutně vyplouvat na povrch jen v momentech sportovního úspěchu.
