Původně to měla být předehra k 8. letním olympijským hrám v Paříži. Ve městě Chamonix se na úpatí hory Mont Blanc začal psát příběh, který trvá dodnes. Stále se zvyšující popularita nových zimních sportů si jednoduše žádala svoje samostatné hry. Baron Pierre de Couberine tak přišel s novou myšlenkou Týdne zimních sportů, který byl následně o rok později uznán, jako 1. zimní olympijské hry v historii. K úspěšné oslavě zimních sportů však vedla dlouhá cesta.
Krasobruslení v létě?
V původním konceptu letních olympijských her bylo Coubertinem zapracováno také krasobruslení. Z logických důvodů se však v Aténách nikdy na ledě nebruslilo a i ostatní zimní sporty se nedařilo do programu zapracovat.
Až v Londýně roku 1908 se krasobruslení konečně dostalo do programu, ale až na výjimku v roce 1920 v Antverpách, kde se znovu soutěžilo v krasobruslení a ledním hokeji, se zimním sportům na letní olympiádě nedařilo. Bylo jasné, že řešení je jediné. Samostatné hry, které se budou věnovat stále populárnějším sportům, které bylo možné pořádat jen v zimních podmínkách.
Hlavními tahouny myšlenky byly hlavně Švýcarsko a Kanada, které s podporou jiných zemí od roku 1901 pořádaly Severské hry. Po zákulisních jednáních se s představiteli severských zemí dojednala podmínka, že v momentě, kdy získá Paříž právo na pořádání osmých letních olympijských her, bude pod patronací Mezinárodního olympijského komitétu samostatný Týden zimních sportů. Dveře první zimní olympiády se otevřely dokořán. O rok později na 23. Kongresu Mezinárodního olympijského komitétu v Praze se definitivně rozhodlo.
Chamonix, domov zimní olympiády
Přehlídka zimních sportů mohlo začít. Konkrétně se jednalo o běh na lyžích, boby, krasobruslení, lední hokej, rychlobruslení, sdružený závod a skoky na lyžích.
Jako ukázkové nesoutěžní sporty bylo možné vidět curling (zpětně uznán za oficiální disciplínu) a závod vojenských hlídek, který je předchůdcem dnešního biatlonu. Ten však byl na zimní olympijské hry oficiálně začleněn až o 36 let později.
Francouzské Chamonix se tak proměnilo od 25. ledna do 4. února na město sportu. Celkově se zde sešlo 258 sportovců ze 16 zemí. Z toho nejdelší cestu měli argentinští bobisté, kteří při tréninku těžce havarovali, a tím se do historie zimních her zapsali nelichotivým prvenstvím. Jednalo se o první tragédii zimních olympijských her, a to ještě ani nebyly zahájené.
Úplně prvním zimním olympijským vítězem se stal americký rychlobruslař Charles Jewtrew v závodě na 500 m. Hrdinou lyžařských závodů se stal Nor Thorleif Haug, který získal hned tři zlaté medaile v běžeckých disciplínách a závodě sdruženém. Aby toho nebylo málo, získal bramborovou medaili ve skoku na lyžích.
Populární hokejový turnaj s přehledem ovládla Kanada, kterou reprezentoval tým Toronto Granites a s výsledným skorém 110:3 v pěti zápasech se jedná o zcela neuvěřitelný a těžko opakovatelný počin. Vůbec nejúspěšnějším účastníkem her byl finský krasobruslař Clas Thunberg, který získal tři zlaté a po jedné stříbrné a bronzové medaili.
Nejtěžším oříškem byla pro soutěžící bobová dráha. Ta byla 1 444 m dlouhá a bylo do ní začleněno 18 zatáček. Několika závodníkům se stala osudná a kvůli haváriím se závodu nakonec vůbec neúčastnili.
Oblíbenou osobností her se stala budoucí hvězda krasobruslení Sonja Henie, které tehdy bylo pouhých 12 let a získala si přezdívku slečna “hopla”. Norka následně vyhrála tři další olympiády.
Česká stopa
Československo se na prvních zimních olympijských hrách zúčastnilo hned 6 sportů a celkem se “týdne sportu” účastnilo 27 mužů. Vlajkonošem výpravy byl hokejový brankář Jaroslav Řezáč. Hokejisté však prohráli drtivě 30:0 s Kanadou a 9:3 se Švédskem a pro domácí tisk se jednalo o hlubokou ostudu, protože mužstvo obhajovalo bronzovou medaili z letní olympiády v Antverpách.
Nejlepšího umístění se dočkal krasobruslař Josef Slíva. Ten byl údajně dokonce odsunut z třetího na čtvrté místo jen kvůli nepřízni rakouských rozhodčích. Čtvrtého místa se dočkala také československá vojenská hlídka. Z československých lyžařů stojí za zmínku umístění sdruženáře Josefa Adolfa, který byl jediný, co se z šestého místa držel tehdy nedostižných skandinávců.
Nejúspěšnější země celých her bylo Norsko, které celkem získalo 17 medailí, z toho 4 zlaté, 7 stříbrných a 6 bronzových.
